Konečně to teplé a slunné počasí k něčemu bylo, a tak se mohlo vyjet na podzimní lezení na písku na Hrubici. Odjezd v pátek odpoledne výjimečně jedním autem – do Vaškova auta pro šest se přeci jen, přes jistou nedůvěru naši i přihlížejících, šest lidí a jejich batožina vešla. První dostavení s tamní krajinou jsme zvládli v Hostinci na Blatech – domácí guláš jsme dostali s dovětkem, že riskovat nějakou poznámku nemáme, protože pan domácí se s ním tři hodiny vařil. Guláš byl dobrej, ale pan domácí byl asi už druhej den na kaši. Spaní na parkálu u Prachůvky bylo až na chrápání jistého řezáče klidné a bez loupeže.
Přesun do kempu Sedmihorky byl ráno dílem chvilky a po ošacení a vyzbrojení už jsme vyráželi pod věže. Rozlezení bylo podle uvážení všech zúčastněných, takže já (Pavel K.) a Pepa jsme začali velice uváženě na Zelenáči, Jirka Zacha a Dušan středně lehce na Trůnu a Vašek a Tomík spárou, co Tomík nedráždil a nespároval (i když, jak z popisu vypovídá, spárovaní jsme byli) na Mnicha. V poledním žáru jsme (někteří – T. + V. to vzali na něj) přešli za Maják a pokračovali na Dívčí a Galeon. Korunu dopolednímu lezení dal Jiří, který Pepovu a moji cestu za IV přelezl v sandálech, slunečních brýlích a bez trička. Od slibného občerstvení „Na Koupáku“ nás ještě zdržela malá epizoda na Malém Mariáši a čekání, vč. muže s chorošem, na ty co nepřišli, a byli u zdroje dříve než my. Dvě piva (jak kdo) na srovnání rovnováhy nám byla dopřána a procházkou, abychom také poznali krásy turistiky, jsme se vydali k Dračímu zubu, jak si nenechal vymluvit Dušan (jednalo se o Skauta). Dušan totiž toužil zdolat cestu, ke které dorazila bájná Máňa, aby vysvobodila padajícího tatínka. Takže došlo k výměně na postech vrcholových družstev a já s Jirkou uzavřel den v krásné spáře na Skautskou věž. Kluci si udělali zářez na Ocůnu, ze kterého byl natažený slack-line, a prohodili pár přátelských slov s francouzskou provazochodkyní. Pak nezbývalo než čekat, jestli bude potřeba zavolat Máňu, anebo to chlapi dolezou až nahoru. Dolezli (s vystřídáním prvolezce). Máňa by stejnak nedojela, protože by nebylo kudy, stromy za těch 40 let už značně poporostly.
Chrápání nejmenovaného řezáče v noci vyštvalo Tomáše z původně zabraného místa pod dubem, ale jinak se v noci nic nepřihodilo. Po snídani jsme tedy v neděli došli ke Sfinze, Jeřábí a Dominsteinu, na kterých jsme udělali pár přelezů. Trochu lituji, že jsem vyměkl, a nešel s Jiřím do legendární Chlumovy cesty na Dominstein. Ten přelez nahoře ke slaňáku si pochvalovali všichni, co byli nahoře. Vaškovi vrozená skromnost dovolila poděkovat cizímu lezci za radu v cestě, ale s tím, že by si stejnak poradil sám.
Závěrečné zúčtování s krásným výletem proběhlo na Jenovefě a Julii. Stačilo se jen zvednout (ještěže dvě mrtvoly nebyly rychlejší) a měl jsem o krásné rozloučení s Hrubou skálou postaráno, neboť Vašek mě vzal na Odpolední cestu na Julii. Rozpálená byla dost, ale pustila nás nahoru tak příjemně, že nad tím kroutím hlavou ještě dneska. Výlez byla klasika vybátá, ale pokochat se ještě ve slunečních paprscích s tou krásou stálo rozhodně za to.
Ze spodu bylo slyšet Máňu a pak i vrtulník, ale co se stalo, nevím. My se ubrali k plněným bramborákům, zmrzlině a k domovu.
Autor: Pavel Klement