Jak Peťa vylezl Albatrose a já ho „vyhákovala“ 🙂
Cesta: Albatros (8, 5+, 5+, 6, 7, 6, 5+, 5, 340m)
Skalní masiv: Aniča Kuk
Oblast: Paklenica, Chorvatsko
Psalo se pondělí 10.června 2019, když mi v 5:40 zvonil budík a já šla vstříc nové výzvě. Už přes rok jsme byli domluveni s Petrem Fialou, že vylezeme cestu Albatros na nejznámějším lezeckém masivu v chorvatské Paklenici, a to na Aniča Kuk. Při pohledu do průvodce se mi dělaly mžitky před očima, věděla jsem, že nejsem tak dobrá a některé délky asi nedám. Ale Peťa mi slíbil, že mi tam dá smyčky na nohy a hlavně tu první délku prostě „vyhákuju“.
Tato cesta má nástup asi hodinu, už pod skálou jsme byli totálně propocení. Letní teploty v Chorvatsku, jsou prostě vysoké i ráno. Hned pod nástupem jsme se potkali s trojicí lezců z Itálie, kteří šli tuto cestu hned po nás. Potkávali jsme se na štandech prakticky pořád. Cesta Albatros se nachází vlevo od známější Velebitaski. Hned první délka stála za to. V této cestě má být právě první délka ta klíčová. Když už i Peťa…ano, Peťa, který má fyzičku jak blázen, hodně posiluje, cvičí a hlavně leze v Labáku…si během cesty odsedl, některé úseky dal napodruhé nebo napotřetí, tak to opravdu nesvědčilo nic dobrého. Naštěstí mi tam navěsil několik smyček pro nohy, abych to i já, Radka bez jeho fyzičky, zvládla. Bylo to strašný. Podle starého průvodce tato první délka měla být 6-, ale bylo to horší. No ale, zvládli jsme to! První štand byl v malé jeskyňce, kde začal růst břečťan. Po první, a hlavně klíčové délce, jsme se vrhli na druhou délku. Ta nebyla lezecky náročná, zato připomínala lezení v botanické zahradě. Břečťan, kam se podíváš a kdesi pod touto plazivou rostlinou se nacházela skála. Do třetí délky už břečťan nezasahoval a tak začalo to pravé skalní lezení.
Skála je to nádherná, ostrá, nelámavá. Každopádně číslování stále neodpovídalo. Délky značené jako 5- byly 6- a logicky z 6 se stávaly 7. Několik délek jsme zvládli bez problémů, ale pak přišly opět těžší pasáže, kde Peťa odsedával a já se vlastně houpala na laně, padala ( tady jsem omlátila o skálu ), seděla a nebo jsem se prostě musela vytáhnou na laně. Tyto těžší délky nás dost vyčerpaly. A že jich bylo. Po zdolání úseků: 6, 7 a 6 ( prostě 7, Peťa táhl Radku na laně a 7 ) jsme začali nahlas uvažovat, že to proslaňujeme dolů. Byly jsme oba opravdu hodně vyčerpaní, voda docházela, a i když jsme byli v severní stěně, slunce se rychle přibližovalo. Nakonec jsme se podívali do průvodce, kde jsme viděli, že nás čeká už jen pár „lehčích“ délek, a hlavně pod námi byli ti tři Italové – no, rozhodli jsme se, že cestu dolezeme. Peťa řekl krásnou pravdivou větu: „Teď už to nebude o lezení, teď už to bude jen dřina.“ A měl pravdu. Vápencové skály u moře jsou hodně ostré. Čečulky prstů jsme měli až rozpíchané. S přibývajícími metry se na skále stále častěji objevovaly skvrny od krve, zaschlé i čerstvé. I já jsem zanechala hodně stop svojí AB Rh+ 😉 Ke konci v jednom štandu jsme nevěděli přesně kudy lézt dál. Tato cesta byla přenýtována, a tak se stalo, že z jednoho štandu vedly až tři varianty. Odhadem směru z průvodce, nebo podle citu, jsme lezli. Snažili jsme se dodržovat stejné nýty. Poslední 3-4 délky už byly opravdu pohodové, ale naše únava, vyčerpání a bolavé prsty dělaly svoje. I voda dávno došla. Posledních asi pět délek jsem už Peťu jistila s koleny opřenými na skále, aby nohy mohly viset dolů a nemravenčily mi. V 17:26 jsme byli na vrcholu, kde svítilo slunce, stejně jako v poslední jeden a půl délce. Pár pohledů do krajiny, fotka, průlet Otakárka Fenyklového – ten je u nás už bohužel velmi vzácný – zhodnocení cesty a sestup dolů.
Ve stěně jsme strávili asi devět hodin. Čekal nás sestup, který měl trvat asi hodinu a půl. Oba jsme se moc těšili na potok a tůňky v parku. Dočkali jsme se. Nevadilo nám, že voda asi není pitná, ale pořádně jsme se napili a to bylo hlavní 🙂 Peťa se v jezírku ještě vykoupal, já byla u jiného jezírka a taky jsem se opláchla. Bylo to zasloužené osvěžení. Pak jsme pokračovali k lezeckému údolí, kde jsme ještě zastihli naše spolulezce a spolulezkyně z Třebíče. To bylo radosti, že jsme se zase potkali. Polichotili nám, že vypadáme strašně, ale hlavně nám dali zase napít vody 😉 Cestu bych shrnula jako nádherné lezení, ve stínu severní stěny, ostrou ( chvílemi až moc ), nelámavou, ale protože ji čísloval asi Chuck Norris, tak pořádně těžkou. Tímto bych chtěla poděkovat Petrovi Fialovi, že mě tam vzal. Děkuji, Peťo! A taky říct, že voda v potoce je pitná. Neměla jsem ani slivovici, ani Endiaron, a nic 😉
Radka Sv.
