V pátek 24. července kolem 16:20 přijelo Honzovo červené auto s posádkou v podobě: řidič Honza Škaroupka, Pepa Bajgar a Dušan Krčál. Já jsem přistoupila v Náměšti a jeli jsme směrem na východ. Počasí na víkend mělo být více než teplé, a taky že bylo. K večeru jsme dorazili do Týna nad Bečvou, a hned jsme se šli podívat na zítřejší plotnové lezení. Některé plotny vypadaly, jakoby po nich Matka příroda nechala sklouznout žehličku. Tak na ty jsme se opravdu jen podívali a šli jsme hledat takové, kde po žehličce zůstal nějaký ten záhyb nebo prasklina a našli jsme 🙂 Po zhlédnutí ploten jsme šli do místní restaurace na večeři. Po večeři jsme se odebrali pod skály k cestě, kde jsme strávili noc. Měli jsme úžasný výhled na Oderské vrchy. Tento ranní pohled plně vykompenzoval probdělou noc, kdy nám komáři pili krev a to doslovně.
Po snídani jsme vyrazili ke Druhé plotně-Bezejmenné, kde si Honza ještě v polospánku dal na rozlezení 6+ (Pavlova). Na Druhé plotně-Bezejmenné jsme lezli skoro do 12:00, pořád tam byl stín a chládek. Lezli jsme jednu cestu za druhou, v rozmezí 6, 5 i 3+ na oddech, protože tyto „trojky“ byly krásně zvrásněné, takové plastické a to se jen tak nevidí. Celkem jsme vylezli: Myš 3+, Myší varianta 5; Pískařská 5+; Narovnaná Pískařská 6; Varianta Nedělní 5; Varianta 5; Nedělní 5; Poslední 4; Pavlova 6+; Vánoční 4; Plotnou 5+. Pravou část této plotny jsme nelezli, byla obsazená jinými lezci.
Po 12:00 jsme se přesunuli k První plotně-Okno. Na levý okraj už svítilo sluníčko, ale i tak se Pepa s Dušanem rozhodli tam lézt (Nevěrnice 4). Já a Honza jsme zůstali ve stínu se všude přítomnými komáry a snažili jsme se zdolat „čtyřku“ (Kvakín 4), o kterou se den předtím snažil jeden mladý kluk. Neúspěšně. Ano, i my jsme dopadli jak sedláci u Chlumce. Na celé plotně bují mech, jen tato „čtyřka“ je jak vymetená a to nám mělo přijít podezřelé. Začátek byl naleštěný jak mosazné vázičky mojí mamky před Vánocemi a připomínal spíš začátky cest ve Sloupu než hrubou žulu. Naštěstí se tato plotna dala obejít a lano spustit z horního borháku. S dobrým pocitem u srdce jsme tuto „čtyřku“ zdolali sice „na rybu“, ale bez přísavek. Pak jsme lezli ještě dvě pětkové cesty (Varianta stěnkou 5+; Varianta 5) a ty tak náročné zdaleka nebyly. Myslím si, že v průvodci Moravské skály je tiskařská chyba 🙂 Pepa s Dušanem mezitím zdolali cesty na levém okraji První plotny-Okno (Nevěrnice 4; Ňumenova 5), a protože se sluníčko opravdu činilo, ve stínu bylo přes 30°C, šli jsme na zasloužený oběd.
Po obědě jsme vyrazili k obci Lidečko, kde jsme chtěli lézt v neděli. Protože teplota byla vyšší než na Jadranu, zakotvili jsme na chvíli v lese u potoka. Potok nám poskytl nejen ochlazení, ale i koupel pro naše nohy. Podél potoka vedla turistická cesta, velmi oblíbená pejskaři. Honza si šalamounsky uvázal síť mezi dva stromy a dal si dvacet. My ostatní jsme byli na karimatkách, pili kávu, a povídali jsme si. Z povídání nás vytrhl dlouhosrstý knírač, kterého se marně snažila dohnat jeho postarší panička. Už z dálky volala: „Nevítej, nevítej.“ Ale pejsek jen tak poskakoval a vrtěl ocasem. Jó, roztomilý oříšek, myslela jsem si. Vtom ale panička zvolala“ Nedávej pusinky.“ Jako jediná totiž věděla, co bude následovat. Oříšek si jako prvního kamaráda vybral mě. Vrhl se na mě, olízal mi celý obličej a pak se vrhnul i na Pepu. Dodnes nevím, čemu se Dušan s Honzou tak smáli…po dokonalém kosmetickém ošetření obličeje jsme pokračovali do Lidečka. Tato obec je nádherně umístěna v Beskydech. A na jejím okraji se nachází náš cíl – Čertovy skály. Hned po příjezdu jsme se na ně šli podívat. Tyto skály jsou jakoby velké krychle nebo kvádry naskládané na sobě. Na jednotlivých stěnách toho moc k braní nebylo. Ani jištění tam moc nebylo. Muselo se lézt po vlastním, prostě jako na pískovci. I jištění muselo být pískovcové – ufoni, smyce i bambuláci byli využiti. Protože se blížil večer, a my už měli vybrané místo na spaní, šli jsme na večeři.
V neděli po snídani jsme šli ihned ke skalám, na které ovšem svítilo od samého rána. Byli jsme tam sami, žádní ostatní lezci tam nebyli. Začali jsme v sektoru tři-Čertova stěna. Ale první šestková cesta (Jarcovská) zůstala nezdolána. To ale nevadí a my zkusili jiné a už úspěšně. Zdolali jsme pár pětkových cest v sektorech tři a čtyři (Puklina 5; Sokolíková 4). Myslím, že tu Sokolíkovu jsem jediná já vyfuněla na sokola, kluci siláci ji zvládli napřímo. Blížilo se poledne. My byli od sluníčka slušně uvaření, tak jsme to zabalili. Vyfotili jsme se v Nálevce a pak už jen oběd a cesta domů, stejně se od západu hnaly silné bouřky. Pro mě to bylo první lezení v této oblasti a doufám, že ne poslední 😉
Radka
