Sobota 22 května – to byl ten den, na který jsme měli naplánováno tradiční oddílové zahájení sezony. Termín je to poměrně osvědčený, v tuto dobu bývá zpravidla dostatečně teplo, abychom na obvyklém místě, tj. Rozštípené skále u Hamrů nad Sázavou, mohli předvádět hodnotné lezecké výkony a nemuseli přitom svá osvalená těla skrývat před závistivými zraky kolemjdoucích pod příliš velkým množstvím oblečení. Taková byla premisa, která obvykle vychází, ovšem letošní jaro to vzalo z úplně jiného konce. K obvyklému: Březen za kamna vlezem, duben ještě tam budem přidalo i méně rozšířené: Květen, topím jak kretén- a to jsme ještě netušili že bude následovat: Červen, o kamna se servem.
Předpověď počasí před plánovanou akcí byla poměrně skeptická, navíc se ukázalo že soudruzi meteorologové, v rozporu se svou obvyklou praxí, věštili poměrně pravdivě. Takže se stalo, že od brzkých ranních hodin na různých místech okresu Třebíč začaly drnčet telefony a probíhaly zuřivé porady jestli jet nebo nejet. Oddíl se rozdělil na dva tábory a výsledek vypadal dlouho poměrně vyrovnaně. Nakonec jsme vyslyšeli přímou zkušenost jednoho z našich členů, Jirky S., Který na místě samotném pobýval s rodinou již od pátku a popis místní srážkové situace doprovázel sugestivním čvachtáním. To bylo to závaží, které převážilo na miskách vah ve prospěch tábora skeptiků. Rozhodnutí jistě nepříjemné, ovšem jako hlavičky všemi mastmi mazané, jsme měli v záloze i plán B, to jest uspořádat celou akci v záložních prostorách velkostatku v Kracovicích, který shodou šťastných okolností vlastní naši členové, tedy Lída a Štěpán Ježkovi.
Tento areál je vybaven stodolou s boulderingovou stěnou a mnoha dalšími atrakcemi, namátkou výčepním zařízením, grilem, ohništěm, prostě plná občanská vybavenost. Kolem poledního se tedy začínáme sjíždět na zmíněném místě, instalujeme promítací zařízení, slackline a podobně. Počasí je poměrně přijatelné, déšť nakonec přijde až v noci, takže se můžeme věnovat i venkovním aktivitám, jako je již zmíněná slackline, do toho probíhá neoficiální boulderingová soutěž (jedinců vybavených lezečkami se našlo asi pět) Lída věší ke stropu záclonu, na které se dají dělat různé zajímavé cviky, obvykle hlavou dolů, do toho někteří členové objevují kouzlo dýdžejingu (naštěstí jenom prostřednictvím YouTube, gramofony se z oddílového rozpočtu prozatím nakupovat nebudou), s přicházejícím večerem se část osazenstva shromažďuje okolo ohně, kde dochází k hodnotné hudební produkci (jako obvykle), žonglování se žhavými uhlíky na závěr rovněž nemůže chybět. Aby nemohlo být pochyb, že se jedná o lezeckou akci, pouštíme si živý YouTube stream ze světového poháru v boulderingu ze Salt Lake City, kde má ty nejvyšší ambice lezec, který svou závodní kariéru začínal na naší třebíčské stěně, tedy jistý Adam Ondra. Prý se mu podařilo zvítězit, aspoň to tvrdí Jirka Sedlák, jediný hrdina který dokázal pomocí zápalek udržet oči otevřené až do čtyř hodin ráno, kdy došlo k vyvrcholení celé soutěže.
Ráno spánek trochu chyběl, k čemuž notně přispěly i návštěvy pana domácího, který trpí nepěknou úchylkou, spočívající v tom, že se za všech okolností sám od sebe budí v 6:00 ráno. Bylo těžké mu vysvětlit, že v naší skupině je jediným s tímto typem postižení.
Postupem času se přece jenom všichni nějak vyhrabeme ze spacáků, odolnější jedinci si točí první ranní pivo, slabší kusy dávají přednost čaji. Malátné dopoledne končí postupným rozjezdem domů, s dobrým pocitem, že byť akce neproběhla tak jak jsme měli naplánováno, přece jenom se nám podařilo strávit příjemný víkend pospolu, což je věc, na kterou není ani MasterCard.
Tímto bych chtěl poděkovat našim hostitelům za poskytnutý azyl a příští rok se budeme těšit, že počasí nám bude opět příznivě nakloněno a my se sejdeme na tradičním místě s tradičním průběhem, zkrátka že si pěkně zalezeme!
Carlos
