Kdy můžeme říct, že něco skončilo? Asi nikdy.

Sobota ráno. Končí naše dobrodružství v Paklenici. Vítr stále duje, u pumpy křečovitě svírám víčko od nádrže, aby ho nezahnal neznámo kam. Ještě na přímořské silnici potkáváme kolegu cyklistu, rvoucího se proti tomu živlu. Obdivuji jeho odhodlání. Při výjezdu do hor to naší boudou na kolečkách kývá na rozloučenou moři. Vše je O.K., Marťa usíná a my s Jirkou nepřestáváme mluvit, což mi vyhovuje.

Dvě hodiny, tři hodiny cesty. Ručička palivoměru klesá až k rezervě, hladové oko se rozsvěcí. Hranice se blíží, Pežó brzy dostane plnou, jen ať už jsme ve Slovinsku, kde je palivo nejlevnější.

A tady začíná (vždyť vlastně neskončilo!) dobrodružství. Posunujeme se k přechodu, spojkový pedál je ve stálé permanenci. Prrrrd! Pedál mi mizí pod nohou do prohlubně v karoserii. Pane a dámo, je to v hlubinách! Domů 439 km a já nebudu moct řadit.

Jirka s Martinou spěšně volají ostatním. Jsou těsně za hranicemi a čekají na nás. Přechod ještě přeskáčeme na Jirkovu fyzickou silu (tlačí). Já mám v hlavě jen vír: „Co, panebože, budeme dělat?“.

Kluci mě roztlačí na dvojku a podaří se mi dojet na pumpu. Zkouším volat mechanikovi. Ani telefon mě neposlouchá. Naštěstí Eliška bez zaváhání vytáčí svého opraváře a dává mi ho na ucho. Sedím v autě a poprvé, podruhé, si nechávám vysvětlovat, co jediné je možné udělat. Pán je klidný a pomalu mi vše opakuje. Na ostatních je vidět sounáležitost a starost. Vystupuji a tlumočím, co mi bylo řečeno. Ověřuji si, co mám vlastně dělat. Taky je přece prázdná nádrž. Kluci mě hned tlačí ke stojanu. Nabírám plnou. Zaplatím. Martina už je přestěhována k Romanovi. Ten naštěstí říká, ať Jirka zůstane se mnou. Jak moc jsem za to vděčný! Jde se na to. Dvojka, roztlačení. Další rychlost tam, ale nedostanu. Znovu zastavujeme. Teď pokus pro Jirku. Ani tomu to nejde. Proč? Znovu já. Dávám za jedna, otočím klíčem, motor naskakuje, přidávám plyn, chlapi nás roztláčí, auto zrychluje, kluci odpadají, vyrvu jedničku ven a podaří se mi tam procpat dvojku. Mizíme z parkoviště na dálnici, kluci jásají, teď to nepodělat. Roztočit, vyřadit, meziplyn, trojka. Znovu. Čtyřka. Jedem cca devadesát. Pětka tam nejde. Neva. Jedeme.

Jirka už zase mele. Jsem rád. Mírně se mi uleví. Vzpomenu si, že jsem nebyl na záchodě, a vytrvale odmítám nabízené jídlo a pití (proč sem pil to kafe!). Jiří se krmí.

Slovinsko-rakouské hranice. Zase zácpa. Nedá se nic dělat, musíme opět vypnout motor a popojíždět z kopce. Boudy na přechodu. Jirka vyskakuje a tlačí do rámu ve dveřích, já ukazuju občanky a tvářím se, jako že nic. Celník prská smíchy, já to ale nevidím (řekl mi to Roman, zůstali za námi), a řadím dvě, točím klíčem, Jiří tak tak naskakuje, auto zrychluje. Jedem. Cil Vídeň, pak dej se vůle boží.

Vše se daří. Držím odstupy, abych nemusel řadit, náklaďáky na čtyřku občas předjíždíme. Jiří už je zmožen, chce se mu klimbnout a já to schvaluju, ale Jirka si to zakazuje a mluví a mluví.

Vídeň. Provoz houstne. Jedem podle navigace, ale já protestuju, že na Brno ne, držím se na A22 Praha.

Hollabrunn rozkopali, rovně to nepůjde! Pohroma. Jiří hledá optimální cestu v navigaci. Musím už sjet z dálnice. Výjezd na hlavní bez zastavení, nic nejede. Uf. Semafor! Zelená, kliiíd. První městečko. Držíme zelenou vlnu. Bože díky. Tak ne, tohle nedáme, musím zastavit. Vypnu motor a klepu se. Řadím jedna, točím klíčkem, přidávám plyn, v klidu se rozjíždíme, dva, tři, vše s meziplynem.

Za městem zastavuju na horní hraně kopce, aby rozjezd byl dolů. Jdeme v klidu močit. Sláva, můžu zase pít. Dáváme zbytek kávy. Jiří hledá nejkratší cestu, chci se vyhnout Znojmu, tak daleko už myslíme napřed, je to ale furt ještě 80 km.

Krajina je moc romantická, krásný asfalt, myslím na kolo složené v kufru. Děláme si legraci, kdy se tam zas podíváme. Jirka dodává, že doufá, že už nikdy! Každé čtyři až šest km ves a křižovatky. Většinou jsme na vedlejší. Opakujeme postup rozjezdu a řazení bez spojky. Nakonec vidím první vinice, ještě rakouský.

A pak… Přejíždíme hranice. „Co vyřazuješ?“, ptá se Jirka. Sem tak zblblej, že prostě zpomaluju i na přechodu označeným jen cedulemi států.

Zámek v Jaroslavicích je krásnej. Vyjíždí proti nám koňský spřežení a krojovaný průvod přes celou cestu, zase musím zpomalit a řadit. Uhni koni! Na stopce nezastavujeme, nic nejede. Teď to bude dlouho po hlavní. To je v klidu. Vsi jedem na trojku, extravilán na čtyřku.

Kruháče nám vyšly, nikde není potřeba zastavovat, i ten v Jevišovicích se sklání a trojka je v pohodě.

Autu se to opravdu nelíbí, co s ním už 400 km provádím. Páka mi nějak začíná pod rukama plandat. Rozkoš, ves Rozkoš, abychom si rozuměli, jinak spíš peklo. Jirka chce v lese zastavit. Vyhovím mu, i když se moc bojím, jestli se rozjedeme. Na stopce v Rozkoši to ještě šlo, ale nedaří se mi nic řadit, jen jedna, možná tři. Na auto se slétá černý mrak much, jako na mrtvolu.

Jo, jedem, jedna a tři. Kdo ví, jestli to trojka je? Pákou je i při zařazeném kvaltu možno rotovat, kývat, prostě vlaje.

Nikde nezastavuju. Ruská roleta? Blázen v Jaroměřicích se motá při výjezdu z garáže v silnici a tarasí nám cestu. Tak to bylo těsný, zastavit ale nemusíme.

Na kruháči u obchoďáků v Třebíči nakládají havarované auto. Náš vehikl kucká, jedem moc pomalu, ale řadit nejde. Semafor funguje, zbyla na nás oranžová, tlačím na plyn.

Poslední křižovatka na Družstevku, ukrajinská rodinka naštěstí na zebru nestihla dojít. Dojíždím do odbočky k baráku, auto se opírá gumou o obrubník ve čtvrtém stání vlevo.

My to dokázali! My živí a zdraví dojeli bez spojky 440 km! Myslím, že převodovka je v háji, ale dovezl sem Jirku až do Třebíče. Podáváme si ruce. Chtěl bych ho obejmout, ale netroufnu si. Díky chlape! Martina si pro něj přijíždí. Také jí nemotorně podávám ruku a děkuju, že mi ho půjčila.

Odnáším věci a dávám všem, na které mám číslo, vědět, „jsme doma!“

Moc vám všem děkuju, každému osobně i všem dohromady, za podporu, za pomoc.

A myslíte, že je to konec? Ale née. Nic přeci nekončí, život je nekonečná pračka…

Nemám žádný auto, nemůžu jet pro Vaška, nemám, jak jet do práce…

A to je konec? Ale zase ne! V pondělí mě do práce ochotně vezme kolega, z práce jiný. Na další den se mi sám nabídne. O Vaška je postaráno u mámy.

Vařím, volám mechanikovi, aby Pažouta přijeli odtáhnout. V tom volá švagr a nabízí mi svoje starý, ale spolehlivý auto k dispozici, protože jezdí služebním. Mechanik dorazí a říká, že jen vypadlo táhlo řazení, žádná převodovka.

Život je sice pračka a nic nikdy nekončí, ale občas vás pověsí čistýho a svěže vypranýho na sluníčko, kde se můžete díky kamarádům a dobrým lidem v klidu chvíli sušit a vyhřívat. Díky.

 

Pavel