Závěr horolezeckého roku bez posledního slanění by nebyl úplný. To je prostě holý fakt, o kterém se nedá nijak polemizovat. Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit ale to je asi tak všechno co proti tomu můžeme dělat. V našem oddíle naštěstí žádnou polemiku nevedeme a vždy v jednu vyhlédnutou prosincovou sobotu nasměrujeme své kroky k nádraží abychom usedli do vlaku a nabrali směr Luka nad Jihlavou. Nedaleko ležící Bílá skála je tradičním cílem naší cesty a našeho skalního rozloučení s rokem. 
 
Letos tomu samozřejmě nebylo jinak. Cesta vlakem, jako ostatně vždy, ubíhá jako voda, nezapomínáme při ní totiž doplňovat pitný režim a dojídat zbytky z pátečních firemních večírků, například výborný tatarák z výzkumného ústavu biologického (zní to fantasticky nemyslíte?). Pěší přesun probíhá jako na drátkách, přehazování dětí a kočárků přes brody jde letos mimořádně hladce. Dřeva pod skalou je také poměrně dost, takže správně po zálesácku jedinou zápalkou zapalujeme oheň a i přes urputnou snahu některých samozvaných přikladačů se nám plamen daří udržet. Po opečení buřtů všech myslitelných tvarů a velikostí, když máme pořádně promazané ruce pro snížení tření, můžeme se pustit do samotného aktu. Velké poděkování patří Jirkovi Zachovi, který jako jediný z nás nezapomněl vzít lano. Zní to jako samozřejmost ale například autor tohoto článku na to zapomněl jako na smrt. K smrtelnému zranění během samotného slaňování naštěstí opět nedošlo, všichni se dostali zpátky na zem bez zranění. A ano, letos to opět pálilo jak sviňa, jako každý rok. 
 
Povinnost byla splněna a na nás již čeká zamluvená hospoda Kolnička, se svým jídelním lístkem, jako obvykle nabitým spoustou lákavých laskomin. Kdo se těšil na divoké dobrodružství při překonávání brodů, které mívá při zpáteční cestě zpravidla daleko větší náboj než při cestě tam, musel být letos bohužel zklamán. Těžko říct, zda je to stářím, nebo jsou alkoholické nápoje od roku od ošizenější, zkrátka letos se to obešlo bez nějakých větších zaznamenáníhodných událostí. Není holt každý rok posvícení. Jako na posvícení to o vypadá naopak v Kolničce, takže nikdo neodchází s prázdným břichem. 
Všechno jednou končí, pěšky se nikomu nechce, takže nastupujeme do večerního vlaku a vracíme se domů do tradičního předvánočního shonu. Ale už teď víme i příští rok se sem opět rádi vrátíme. Dobrou noc děti. Tedy vlastně 
 
Hore zdar!
 
Carlos
 
Poslední slanění 2024