Arco 2024

Podzim je roční období, které přináší padající listí, přípravu přírody k spánku a celkově zklidnění, v některých horolezcích ovšem může vyvolat panické pocity, že tuto sezónu ještě nestihli nic pořádného vylézt, a že je poslední možnost s tím pro letošek něco udělat. A když zakončit lezeckou sezónu, tak rozhodně na nějakém stylovém místě. V našem případě padla volba na Arco. Je to region, který splňuje nejpřísnější kritéria- nepřeberné množství kaváren, víno, dostatečně velké koupací jezero a v neposlední řadě i spoustu lezeckých oblastí.

 

V úterý 22 října večer tedy nastupujeme do vozu sestavě: Pepa Jirka, Tomík a já, a vyrážíme do noci, směr jihozápad. 

Cesta propršeným Rakouskem proběhla hladce a ráno se ocitáme v první oblasti jménem Promeghin. Je to trochu stranou, ale máme to cestou, tak proč nezačít právě zde. Sice už nějakou dobu neprší, ale je nám jasné, že zrovna vyprahlo tady asi nebude. Vyrážíme tedy na předběžnou obhlídku, zatím bez materiálu. První sektor, připomínající trošku súlovský slepenec, naše obavy naplňuje, je kompletně mokrý. Naštěstí je tu i zbrusu nová oblast Falesia Dimenticata sice trošku dál od auta, ale zato orientovaná na jih, tudíž suchá, a hlavně vhodná i pro rodiny s dětmi, takže pro nás jako dělaná. Vracíme se pro cajk a pouštíme se do zdolávání prvních linií, v obtížnostech pro nás přijatelných, tedy mezi 5b až 6b. Lezení po pěkných dírách, sice nepříliš vysoké, ale opravdu velice příjemné. K tomu splachovací záchod evropského typu, prostě jak my světoběžníci říkáme, full service. Lezlo by se krásně, ale další déšť říká jasné a nekompromisní stop, takže se vracíme k autu a odjíždíme se ubytovat. Po probdělé noci už stejně nejsme úplně fit takže spát a těšíme se na další den.

 

Další den ovšem prší. Nepropadáme panice a volný čas využíváme k rekognoskaci oblastí, které máme v hledáčku. Dojde i na prohlídku samotného města a jeho kaváren. Nemůže chybět ani nezbytná koupačka, šedá obloha a krásných 15°C k tomu přímo vybízí. K večeru usoudíme že krásné plotny Corno di Bó přímo nad jezerem Lago di Garda už by mohly být suché, což se naštěstí potvrdilo, takže jdeme na to. Lezení není příliš těžké ale o to krajinově vděčnější. Celá akce ze všeho nejvíce připomíná běh po šikmé stěně, přesto 5 délek a poctivých 100 m dělá své, takže slaňujeme prakticky za úplné tmy, ovšem s velmi dobrým pocitem, zvlášť když se podařilo najít i třetí slaňák asi 20 cm pod konci lan. 

 

Třetí den je krásně již od rána. Ve vyhlášené oblasti Massone jsme první, německé hordy dorazily až později. Lezeme co to dá, tedy prakticky všechny cesty, které odpovídají naší výkonnosti. Po obědě a  kávičce vyjíždíme o něco výš do oblasti Belvedere, kde se hodláme dorazit. To se nám daří měrou vrchovatou, protože zdejší klasifikace se skutečně nedá označit jako podhodnocená. Cesty jsou poměrně dost do kopce i v obtížinostech okolo 6a, a opravdu znatelně tahají za ruce. Naštěstí o kousek níž je i rajbasový sektor, což nám plně vyhovuje a poněkud si na něm spravujeme chuť. Závěrečná káva, birra a la spina, víno, a další den si můžeme odškrtnout jako plnohodnotně prožitý. 

 

V sobotu máme namířeno do oblasti Regina del Lago, což se ukazuje jako navigačně poměrně zapeklitá záležitost, zakončená poměrně hodnotným turistickým výšlapem. Po absolvování všech těchto útrap se ocitáme pod skalami, které jsou částečně kryty stromy, tudíž po nočním dešti beznadějně mokré. Vracíme se zpátky k autu, společnost nám dělá deštík který se mezitím spustil. Náladu jsme si spravili koupelí v Lago di Ledro které je téměř 700 m nad mořem, tudíž krásně prohřáté. Následuje kávička v malém baru kousek od vodopádu, jehož hukot je bohužel přehlušován bodrým šprechtěním vedle sedících německých bikerů. Je celkem jasné že počasí se do večera již nezlepší, takže zbytek dne se mění v kulturně poznávací zájezd. Navštěvujeme pobřežní městečko Limone sul Garda, proslulé pěstováním citronů. Každý den prostě není posvícení a koneckonců, rest day je taky někdy potřeba.

 

V neděli je krásně. Ráno neváháme, oblékáme se rovnou do lezeckého a vyrážíme navštívit oblast La Gola. Přístup je také vcelku zajímavý, volíme příjezd shora, což je sice dál, ale zato mnohem klikatějšími cestičkami. Oblast už je celkem slušně zaplněná, hlavní podíl na tom má rozsáhlá německá výprava, takže o poslech našeho oblíbeného (a zde jasně nejrozšířenějšího) jazyka máme po zbytek dne vystaráno. Naše sympatie jsou zřejmě vzájemné, zvláště poté, co se Tomíkovi podaří mezi nejotravnější Übermenschen rodinu shodit ze skály takový menší kamínek. Lezení je tu ovšem velmi pěkné, cesty mají rozmanitý charakter, nám nejvíc vyhovovaly spárové kouty, které nejsou pro zdejší vápno tolik typické, ale my zde můžeme prodat své letité lezecké zkušenosti, alespoň tedy ty, které se nám doposud nepodařilo zapomenout. Náladu nám nekazí ani to, že těžší cesty než my tu lezou i tlusťoši, báby s dědkama, malé děti a něco jako výprava z oftalmologického ústavu (tak si alespoň vysvětlujeme sluneční brýle nasazené na očích i v přítmí hlubokého lesa). Lezeckou akci zakončujeme další koupelí v dalším jezeře, tentokrát se jedná o Lago di Cavendine. Na pláži nejsme zdaleka sami, ovšem ostatní návštěvníci mají z nějakého důvodu oblečené teplé bundy a místo koupání si nás natáčejí. Inu- jiný kraj, jiný mrav.

 

V pondělí se probouzíme do posledního dne naší výpravy. Počasí se definitivně umoudřilo, takže je jasné že je nejvyšší čas odjet. Balíme všechny věci, opouštíme apartmán a nasedáme do citroënu Berlingo. Z něj ovšem po pár kilometrech přestoupíme na nástupišti 9 a 3/4 na bradavický expres a vyrážíme do školy čar a kouzel v Bradavicích, tedy do sektoru Hogwarts v oblasti Massone. Již podle názvu se sice jedná o dětský sektor, ale na rozdíl od Ledového království o patro níž jsou zde k nalezení i šestkové cesty do obtížnosti 6b/c, které postupně zdoláváme všechny. S dobrým pocitem se vracíme, tentokrát již definitivně, k autu a po nezbytné kávě cestou opouštíme sladkou Itálii a s drobnou zastávkou v Salzburgu, kde si prohlížíme zdejší leteckou expozici, se vracíme zpátky domů do pracovní reality. 

 

Výlet to byl velmi pěkný, ne úplně ideální počasí nijak zvlášť nevadilo, ověřili jsme si, že když je nejhůř, dokážeme stále ještě něco vylézt, podařilo se nám vypít důstojné množství kávy i vína, ochutnat něco místních specialit a podobně. V neposlední řadě se nám povedlo najít recept na zlepšení manželství manželů Zachových. Podařilo se nám totiž experimentální metodou zjistit, že když se do Jirky, jehož chrápáním tatranské medvědice straší svá zlobivá medvíďata, nalije místo piva víno, (což je mimochodem nápoj jehož konzumací se snaží vyhýbat jako čert kříži), chrápání jako mávnutím kouzelného proutku mizí a Jirka spí jako nemluvňátko. A to se nám do něj ještě nepodařilo nalít kafe, protože trychtýř nebyl součástí kuchyňského vybavení, to by možná nespal vůbec 😁.

 

Takže hore zdar a už teď se těšíme na další lezecký trip, který Pepa jistě zanedlouho vymysli. 

 

Carlos