Běh na Pekelňák no.11 – článek, fotky, video…

Duben, období, kdy všechno pučí a nalévá se, je v našem oddíle, samozřejmě kromě prvních jarních kontaktů se stále ještě nepříliš rozehřátými a vysušenými tuzemskými skalami, již několik let zasvěcen i jedné nepříliš horolezecké činnosti. Tou činností je běh, v našem případě běh Pekelný.

 

Název samozřejmě velmi trefně popisuje naše pocity, které při něm máme, ale primárně je odvozen od pojmenování cílového prostoru, jímž je Pekelný kopec, nejvyšší vrchol v bezprostřední blízkosti Třebíče. Start je u jezírka v Libušině údolí, takže o dostatečné převýšení (samozřejmě v kladných hodnotách!) je postaráno. Bylo by jistě líbivé, kdyby se trasa otočila, mnozí účastníci by to jistě kvitovali, ale závodit z kopce, to by bylo pro horolezce stejne trapné, jako nahradit lezení slaňováním. Takže vzhůru k výškám!

 

Na startu se nás sešlo množství v podstatě obvyklé, počasí dalo (jako obvykle) zapomenout na letní teploty z minulého týdne a nastavilo svou oblíbenou, aprílovou tvář. Závodní outfity tudíž spíš než olympijské klání připomínaly lednový výklus v plné zimní výbavě.

 

Nedlouho po deváté hodině se ozývá výstřel a startovní pole se v doprovodu cyklospojek vydává ukrajovat první metry závodní tratě. Na čele se utváří favorizovaná trojice (podvodníci, kteří občas běhají, i když by nemuseli), která v rámci nevyřčené gentlemanské dohody bok po boku dobíhá až ke klíčovému místu, direttissimě zvané „Pekelná stezka“, kde silnější dvojice odbíhá vstříc oblakům a nehynoucí slávě, zatímco třetí, blufující účastník, se snaží aspoň trochu důstojně vyškrábat nahoru a jistit při tom bronz. Brzy přibíhá i nejrychlejší dámská závodnice, následována dalšími borci. Všichni podali velmi zodpovědné výkony, takže se v cílovém prostoru scházíme dříve, než by se člověk nadál.

 

Předpověď počasí byla natolik odstrašující, že tradiční dýchánek s opékáním buřtů a popíjením piva byl předem odvolán a přesunut do nějaké vyhřáté hospody ve městě hluboko pod námi. Realita byla krátce po doběhu o něco příznivější, v příručních zavazadlech se přece jenom nějaké to pivo našlo (nejsme kaneckanců žádní zelenáči a máme určité životní zkušenosti), takže nejhorší žízeň se daří zahnat ještě na vrcholu, dřív než zahájíme sestup. Krupobití, které nás obšťastní cestou dolů, je důkazem, že varianta „hospoda“ je správné řešení. 

 

Po příchodu do Třebíče se počasí ještě na chvíli umoudří, tak akorát na návštěvu outdoorového Street food festivalu. Odměnou je nám spousta kulinářských zážitků, od bůčku, přes červy až po potvory z moře vytažený. To vše je ovšem zcela přebito kulturním zážitkem, kdy vystupující afroamerický (afroevropský? afrojamajský? afroafrický?) kytarista začne jazykem, nápadně připomínajícím češtinu, zpívat Stánky od  Honzy Nedvěda.

 

Nicméně, všechno má svůj čas, déšť je opět na obzoru, takže hurá do hospody, kde proběhlo závěrečné zhodnocení vydařeného dne s důkladným rozborem, byť bez elektronické tužky.

 

Závěrem lze říci, že se tato akce, přes nutné improvizace, povedla náramně🙂

 

Hore zdar, Carlos 

 

umístění: