Letošní odjezd do Chorvatské Paklenice byl nejistý do poslední chvíle. S netrpělivostí a očekáváním jsme vyhlíželi cestovatelsky semafor a případnou změnu z tmavě červené na světle červenou barvu. To znamenalo pro vstup antigenní test a hurá za lezením. Letos jsme zvolili cestu přes noc, s nadějí, že se vyhneme zdržení na Slovinsko/Chorvatských hranicích, ale naděje se okamžitě rozplynula v okamžiku přejetí Slovinského hraničního přechodu a okamžitého zastavení auta, 2,5 hod popojíždění na 500 metrech silnice dalo ne jednomu z nás zabrat, někomu více než bychom čekali 🙂 Vyjížděli jsme o půlnoci a chvíli po 10 hod. jsme byli na místě, na našem oblíbeném ubytovaní u paní Anity (již po 5).
Proběhlo občerstvení a hurá k moři, relaxovat po dlouhé cestě, moře mělo 18 stupňů, pro nás trénované otužilce příjemná teplota. A jako každý rok, tak i letos někdo našel ježka ve vodě a tentokrát jsem si na něj šlápl já a protože jsem zapomněl své koupací boty na ubytování, tak mi pan ježek zanechal 5 kousku ze své ozdoby v mém chodidle 🙂 Po večeři proběhla preparace toho co se z chodidla vyndat dalo a šlo se na procházku po Starigradu. Po návratu na ubytovaní proběhla ochutnávka dovezených nápojů, zda se jim po tak dlouhé cestě nic nepřihodilo, prohlédli jsme průvodce, něco naplánovali a těšili se na ráno a lezení v národním parku Veliká Paklenica.
Budíček jsme si domluvili na 7 hod. ranní a jako pravidelně jsem byl v 7 v kuchyni pouze já 🙂 ostatní se trousili v cca 30 minutovém rozsahu, ale nakonec se podařilo v 8 usednout do vozů a popojet ke vstupu do parku. Zaplatili jsme si 80KN na 3 denní vstup a hurá za lezením. První den bylo lezení hodně intenzivní, lezli jsme celé dopoledne, na oběd zpět na ubytování a odpoledne znovu za lezením. Po večeři a konzumaci většího než malého množství velmi sladkého bílého vína (já měl pivo a jen tři 🙂 ) začala probíhat lezecká metodika pro jednoho ze začínajících lezců, sedák navlečený přes letní šaty a štand na sloupu terasy působil vizuálně dosti zvláštně, ale modrý sedák k modrým šatům sladěný byl 🙂 školení se ujal Jirka a konečně nám všem mohl ukázat, kolik má lezeckého vybavení ve svém vlastnictví.
Další den se lezlo znovu ve stejném scénáři, po dopoledním lezení jsme se šli osvěžit do horského potoku, který na jaře protéká celou Paklenicí, v letě už je pak koryto suché. Voda svoji teplotou kolem 8 stupňů byla pro někoho nepřekonatelná hranice a zůstalo u sledování nás odvážnějších a my si to náramně užili, a někdo o něco více, že Jirko 🙂
Sil již trochu ubývalo a tak na poslední den jsme si naplánovali trek do Malé Paklenice, okruh cca 13 km/ 700 převýšení korytem řeky po různě velkých balvanech a různě obtížného stoupání, po dosažení vrcholového bodu jsem se ja s Pájem rozhodli si trek prodloužit a šli jsme přes Aniču Kuk až do kaňonu Velké Paklenice a k ubytování, tak z toho nakonec bylo 17 km s převýšením přes 1000 m. Odpoledne jsme pak trávili u moře a odpočívali a jako každý rok to uteklo tak rychle, že nám všem bylo líto, že zítra už musíme odjet domů.
Počasí nám po celou dobu přálo, díky chladnějším teplotám v cele Evropě to letos bylo opravdu parádní a určitě ne naposled, díky bando za společnost a zážitky!!
Roman
