Předmluva.
2 týdny před odjezdem: Potkal jsem v práci vedoucího a oznamuju mu „Za čtrnáct dní budu mít čtvrtek až neděle volno! Jedu horolezit.“ Vedoucí: „Jo to nebude problém“, říká klidným hlasem. Vyřízeno.
3 dny před odjezdem: Volám pro jistotu vedoucímu. „Od čtvrtka tu nejsem, budu mít volno.“ Vedoucí „Nepřipadá v úvahu, si všichni chodíte do práce jak se Vám zachce!“ …Tentokrát to nevypadalo moc v klidu, asi změnil názor?! Říkám: „Bohužel to už nejde změnit. Tak jsme domluveni. Naschle“ Rychle pro jistotu ukončuji hovor.
No možná budu mít v pondělí ještě nějakou práci.
Úterý před odjezdem: Volá Pepa. Mění se počasí. Na Hohe Wandu a asi v celým Rakousku, kam jsme chtěli jet, se od čtvrtka mění předpověď počasí ze slunečna na déšť, bouřka, vychr a sem tam nějaký kroupy. Po další kontrole předpovědi měníme destinaci. „Ostatně jako skoro vždy, když jedeme někam lozit s Pepou“ :D.
Den první.
V 6:30 dávám raní kávičku a balím co jsem včera nestihl. Tankuju do Mišáka plnou LPG a mířím vyzvednout Márva. Tentokrát jsme Pepu udolali a odjezd byl díky Márvově dětem (Budiž jim věčná sláva) posunut až na 8:15.
Rychle do Sokolí pro Pepu, v Radošově nabíráme Dušánka. Cestou v Kamenici posilujeme zásobu piva o místní speciály v místním železářství. A už to pálíme po D1 směrem na Prahu.
Je nám jasné, že Pepa má perfektně připravený náhradní itinerář, takže hážeme starosti za hlavu a hurá do Prahy na Branické plotny.
https://www.horydoly.cz/horolezci/branicke-skaly-staronove-lezeni-v-praze.html
Je to kousek za Barrandovským mostem po pravém břehu Vltavy. Jde o pozůstatek bývalých lomů. Převážně ukloněně, až 40 m dlouhé vápencové plotny, ale i těžké převisy s trochu lámavou skálou. Určitě je dobré mít horolezeckou helmu! Je zde značné množství cest 4kové a 5kové obtížnosti, ale i kolmé až převislé cesty do 9+UIA v pravém sektoru “Převisy“. https://www.jankaresclimbingteam.com/cs/lezecke-projekty/branicke-skaly
Plotny jsou super odjištěné a i když je to trochu lehčí lezení, tak si to užíváme. Plus ty výhledy na Prahu. Jen kdyby tam nebyl ten všudypřítomný hluk velkoměsta.
Na rozlez to bylo super. Snažíme se ještě najít známou hospodu „Na Kovárně“. Bohužel zjistíme, že je uzavřena. Po obědě v blízké restauraci odjíždíme do dalšího cíle naší výpravy, Srbska.
Ještě dnes stihneme ochutnat místní vápencové linie v lomu Alkazar.
https://www.horosvaz.cz/skaly-sektor-161/
Lezení značně přitvrdilo. To již nejsou 5kový plotny, kde jsem mohl vše odšlapat nohama. Pepa je očividně po výletu na Istrii v dobré formě a hned jde do první cesty v pravo od jeskyně na Homoli (Malý Matterhorn). Já dávám po Márvovi na prvním „Pletanovo Vzkříšení“ za 5+ vlevo od jeskyňky. Nástup oleštěným žebrem do koutku mi dává psychicky zabrat. Klouže to jak na MS v ledním hokeji. Výš už je to lepší, kolem převísku doleva na polici a dál žebrem na další polici. Stěnkou pod převis a doleva ke slaňáku. Asi 2x jsem málem vypad. Uff! Přežil jsem. Vypadá to, že jsem okusil hranici svého momentálního lezení. Márv již míří do další cesty v levé části Homole za 6+. Dávám to na dvojce s odřenejma ušima. A teď, jsem prý na řadě. Ptám se „Nemohl bych jít něco lehčího?“ Jako odpověď mě Márv vynechává a dává „Borůvku“ 7- UIAA v sektoru „Z Voleje“ Na dvojce několikrát odsedávám. To je mimo mou stupnici. „Márve seš prostě dobrej“…. ale neříkejte mu to moc často! Unaveni, ale zato s velkou chutí na pívo se blížíme do kempu v Srbsku s Minipivovarkem Srbecký lok, kde dnes přespíme. Stany stavíme blízko ohniště, což se ukázalo jako zásadní chyba. Cyklo výrostci ze kterých se po ránu vyklubou dospělí dementi s paní, co vypadá na jejich psycholožku, nám zpestřují noc až do 4 ráno. Pepa jim jde domluvit, nemá to však valného účinku. Dál neprudíme, jsme asi až moc slušňáci „Škoda mohla z toho bejt dobrá bitka“
Den druhý.
Ráno nás ale dobrá nálada neopouští. Dáváme kávičku, smažený vajíčka, balíme a hurá na Kobylu.
Jde o bývalý lom na těžbu narůžovělého vápence v severní části přírodní rezervace Kobyla v CHKO Český kras. Zastavujeme na parkovišti u Koněpruských jeskyní. Dnes zde není nikdo, kdo by vybíral výpalné za parkování. Do lomu ke skalám je to asi 10 minut. Chvíli jsme hledali ze severní strany přístupový, asi 100m dlouhý tunel, který kdysi sloužil k dopravě vytěženého vápence z lomu. Projdeme tunelem a jsme v jiném světě. V roce 1929 byla těžba v lomu ukončena a uchytila se zde řada chráněných rostlinných i živočišných druhů. Lokalita je také významná z geomorfologického hlediska. Pro horolezce je to malý ráj, oddělený od okolního světa až 20 metrovými skalami a bujnou vegetací. Je zde více než 90 lezeckých cest o obtížnosti od 4 do 8a.
https://www.jankaresclimbingteam.com/cs/lezecke-projekty/lom-kobyla
Po prohlídce celého skalního masivu se vracíme k tunelu, kde je sektor „Pohádka“. „Jsou zde místní lehčí linie“ Lezeme 5a – 6a+ Pepa drtí jednu cestu za druhou. Takhle jsem ho už dlouho neviděl. Dušan mu statečně sekunduje a Márv se mě snaží dokopat abych to dával taky na prvním. Moc se mi nedaří. Cesty jsou nádherné, ale na mě silové. Předloktí natýká, několikrát odsedávám. Trvá mi dlouho, než příjdu na to jak zdolat klíčové místo cesty. Kluci se mě snaží namotivovat slovy „Seš sračka“, „I Pepa to přelez“. Dávám za Márvem ještě „Petrbokův memoriál“ 6b, balíme a s myšlenkou, že se sem ještě musíme někdy vrátit vyrážíme za dalším cílem našeho putování, na Bořeň.
Po D5 míříme na Prahu, kterou s malým zakufrováním míjíme po západním obchvatu a pokračujeme okolo letiště směrem Louny a na Bílinu.
Zde, na zahrádce sympatické Restaurace U Kádi s výhledem přímo na Bořeň dáváme obídek. K výchozímu bodu na zdejší 539m.n.m. vysokou dominantu, parkoviště u stejnojmenné restaurace, je to jen 6 minut.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bo%C5%99e%C5%88
Bořeň je kopec, který přesahuje okolní krajinu až o 300m. Vznikl vulkanickou činností v třetihorách. Skalní hradbu, věže a v severní části až přes 100m vysoké skalní bloky tvoří tmavá zelenočerná vyvřelina, která má výborné tření. Lezení je zde až vysokohorského rázu, několika dýlkové cesty na severních skalních blocích, vypadají na pohled opravdu impozantně. Bohužel v značné části severníno sektor je lezení zakázáno, nebo je časově omezené.
https://www.horydoly.cz/horolezci/boren-doporucene-vystupy.html
Čeká nás asi 1,5km do kopce s převýšením 200m. Neznáme přesně nástupové místo pod jižní stěny, takže je po turistické značce trochu nadcházíme. Márv však tentokrát prokázal své navigační kvality a již slaňujeme do Levého Jižního amfiteátru. V cestách znatelně ubylo fixního jištění a s tím i motivace některých členů výpravy. Teď nám budou muset přijít na pomoc vklíněnce, frendy, smyce … to bude mít náš „klasik Pepa“ radost. Márv se už evidentně nemůže dočkat. Vybrali jsme 2 asi 30m dlouhé cesty, značené v průvodci hvězdičkou….“jako že krajinově vděčné“ *Pilíř Hubeňoura (Čima Sinistra) 5+; a *Čima za 5. Ukázalo se, že ve spodní části taky pěkně oklouzané! Márv vyráží do těžkého nástupu na výrazně ukloněný „Pilíř Hubeňoura“, který vypadá, že se každou chvílí celý zřítí. Přes 3 fixní nýty a další vlastní jištění se hbitě dostává ke slaňáku. Jdu na dvojce a moc si to užívám. I když je vedro a únava značná, leze se parádně a cesta je prostě hvězdičková, jak praví průvodce. Pepa dává několik pokusů na „Čimu“, ale ta ho nepouští. Cesta v dominantní kolmé věži v zadní části Jižního amfiteátru budí respekt. Druhý pokus jde Márv. Jak se ukázalo spodní nástupové metry jsou značně uklouzané a nejspíš těžší než na předešlou cestu. Slyším „Štand…. jistím!“ Spodní nástupové metry cesty bych dal i víc jak za 5. Zbytek cesty je ale prostě paráda. Čas se výrazně posunul. Dnes nás ještě čeká přejezd do poslední destinace naší výpravy. Slaníme, balíme a vracíme se k autu. Máme toho za celý den evidentně dost … tedy až na Márva. „No jo mladší ročník“
Den třetí.
Dnes všichni vstáváme vyspaní do růžova. „Nejvíc však Pepa, který si hrál na dřevorubce celou noc“ Kemp Pod Císařem v Ostrově v CHKO Labské pískovce je jiná liga. I když návštěvnost je značná a kemp je prakticky zaplněn, večer i v noci je klid. https://www.podcisarem.cz/cs/
Včera jsme v místní lezecké hospodě dali nějaká ta pivka a tak po ránu se necítím úplně komfortně. Bereme cajky a Pepa nás směřuje do prvního sektoru Ostrovských pískovců do Východní části na Císaře. Cestou v duchu vzpomínám a první návštěvu místních skal před mnoha lety. Tehdá byla zima a s Pepou jsme byli při pohledu na místní nástupy do cest a 15 metrové odlezy k prvním kruhům značně připosraní. Moc jsme toho nevylezli. Říkám si, co tady dnes budu dělat, když tehdy mi to lezlo přece jenom líp. „No jistotu však mám, že v tomhle počasí s Márvem tentokrát určitě neomrznu a při jištění prvolezce nezakořením.“ …„Pepo, mám tě stejně rád“.
https://www.skalnioblasti.cz/5_index.asp?cmd=6&sektor_id=347
Pepa je však úplně v jiné formě. Odhodlaně ukusuje první metry klasiky na Císaře „Benkeho cesta“ Kruh je v nedohlednu a založené jištění je spíš jen tak pro pocit, že tam aspoň něco je. S námořnickou rozvahou dává centimetr za centimetrem. Cvaká kruh. Všichni jsme si oddechli. Odlez od kruhu až na vrchol je však ještě výživnější. Po malých chytech, lištách, bez možnosti dalšího dojištění a s řádně propoceným tričkem dosahuje vrcholu věže. „Je prostě dobrej stařík“ … a můžete mu to prosím říkat co nejčastějc!
Po tomto srdce drásajícím představení, jsem si v duchu řekl, že budu radši za „lůzra“ výpravy, než se ráno probudit v Ústí na jipce. Pro jistotu dávám o stupeň lehčí cestu za na Komorníka … tak to by šlo.
Márv si vybírá „Vyhlídkovou hranu“ za 7a na Císaře. Lezu na dvojce a říkám si, že až na nástup, kterej byl fakt hnusnej, to nebylo tak zlý.
Vracíme se zpět kolem skal. Pepa s Dušanem jdou k další věži. Rozdělujeme se. Vybíráme podle průvodce „Nejkrásnější cesty na písku“ další lajnu.
Obhlížím „Sousedskou hranu“ za V na Malou ostrovskou věž. Právě to lezou dvě od pohledu důchodkyně z NDR. Tak to by mohlo pustit.
První jde Márv. Vybral „Sokolíky“ VI na Velkou ostrovskou stěnu. Při pohledu, jak dává na nástupu asi 5 metrový traverz 6m nad zemí a jištění je zatím v nedohlednu, mám o něho trochu strach. Dává to však z přehledem a stoupá dále přes smyci k prvnímu a také poslednímu kruhu v 35 metrové cestě. Sokolíkem po hraně a na vrchol. Jde mu to parádně.
Při nástupu zjišťuji, že na dvojce tenhle nástup není žádná výhra. Nátah do vrchní police, po které se traverzuje rukama až ke hraně je opravdu dlouhej a dávám ho až povzbuzen komentářem nedaleko stojících Brňáků ..“Když to nedáš, tak to bude pěkný kyvadlo do podlahy hihi“
Na krajany z Moravy se člověk může vždy spolehnout. Překonávám traverz a musím před parťákem zase v duchu smeknout. Dál už je to nádherný vzdušný lezení po hraně. Přelez malýho převísku a sokolík nad kruhem mi dal zabrat. Dejchám jak po sprintu do 7. patra, ale cesta to byla zatím nej.
Scházíme zadem zpět pod skálu. Vážu se a odhodlaně nastupuju do cesty po německých důchodkyních. Pár nástupových metrů a říkám si, že ty ženské možná ještě v důchodu nebyly. Než založím první tutové jištění asi 8 metrů nad zemí řádně se zapotím. Jediný kruh je až skoro pod vrcholem cesty, jde ale dobře založit pár smyc. Uspokojen dobývám vrcholu a adrenalin na zadku se zatím nekoná.
Dáváme ještě ve stejné stěně na doporučení Brňáků cestu „Sokolík“ VI. Skoro důchodkyně z NDR v ní evidentně neměli problém … tak už jsme radši trochu opatrnější.
Unaveni se vracíme do kempu, vaříme vydatné fazolky na cibulce na doplnění energie. Vrací se Pepa z Dušanem. Pro dnešek to prý už stačilo. Né však parťákovi. Říkám si „Sakra na čem ten Márv jede, že má tolik energie?“ Na závěr dne vytáhne na Orla „Údolní cestu“ za VI. Dlouhá parádní linie. Po slanění hledá další skalp. Je k neutahání. „Chce se mi brečet“ Nenápadně přivádím řeč na lahodný točený mok v místní občerstvovně. Naštěstí této lákavé vidině podléhá a tak šouravým krokem se pomalu vracíme k hospodě Pod Císařem.
Den čtvrtý.
Po třech lezeckých dnech a ještě v neděli je ranní vstávání za trest. Pepa nás ale tentokrát nechává pospat trochu déle než jsme zvyklí. Posnídáme, vychutnáme nezbytnou ranní kávičku a pak nám Pepa připomene, že dnes jdeme do Nebeské říše, což mi takhle po ránu v polospánku zní celkem líbezně.
Stojím v „Himmelreichu“ pod nástupem do „Dny se krátí“ za V na Tělocvičnu. Márv říká, že to vypadá fakt pěkně, taková malá rozcvička po ránu, než půjdem do něčeho vážného. Aspoň dnes už nechcu bejt za lůzra. Ukrajuju první metry, mířím podle průvodce k hodinám, kde dám tutovou smyci … hodiny se nekonají. Zakládám dva pofiderní uzlíky, první tutová smyce až za půlkou stěny. V cestě nebyl ani jeden kruh, ale vrchní část už se dala docela dobře odjistit. Povzbuzeni podařeným začátkem, hledáme další směr výstupu.
Před námi se tyčí Komáří věž a jasná linie „Cesty pro Moly“ za VIIa. Dlouhá cesta na tuto dominantu, přes výrazný převis ve vrcholové části Márva evidentně zaujala. Trochu zamechovaný nástup, traverz doleva, stěnkou ke kruhu, přes sokolíkové žebro, chvilku po hraně a Márv už stojí pod vrcholovým převískem. Zatím to vypadalo jako pěkný lezení, ale tady se bude lámat chlebíček.
Chvilka rozmýšlení a zkoušení a koukám, že už vylézá pravou variantou nad převis. „Tak to nebude snad zas tak zlý?“ Spodní část pod převis si užívám, je to příjemný lezení po dobrých chytech, jen kolem kruhu to bylo po malejch a na tření. Převis zkouším nastoupit zleva, tudy to ale nepůjde. Vidina šestimetrovýho kyvadla kolem převisu mě vrací zpět do původního směru. Pravou částí převisu, po několika pokusech a odsednutích, konečně vylézám do rajbovitýho odlezu a po už lepších lyštách a poličkách na vrchol. Musím před parťákem zase smeknout. Radost z vylezení cesty Márvovi evidentně nezkazí ani čerstvá díra v display mobilu. Je vidět, že ten výlez fakt nebyl zadarmo! Příště pro změnu prej zase fotím já.
Čas ojezdu se blíží, tak rychle popojdeme do dalšího sektoru. Aspoň ještě jednu cestu dáme.
Vcházíme do většího amfiteátru mezi skalními věžemi. Zrovna zde probíhá horoškola „Polez.cz“ Edity Vopatové. Prostranství plné mladých děvčat, nás motivuje k nejlepším výkonům. Přece chasníci z Moravy neudělají na písku ostudu. Cesty jsou hodně obsazené, tak vybírám jen tak od pohledu. „Památka na Zdenu“ VI na Malou tovární věž vypadá slezitelně. Nástupová stěnka je však trochu zelená a po malých uklouzaných lištách, kruh zase skoro v půlce výstupu. Není kde založit. Pomalu s rozvahou se blížím ke kruhu. Když cvakám, říkám si, že „Tentokrát to dobře dopadlo, nezahrajeme holkám hrozné divadlo. Juchajda!“. Dobírám Márva, poslední zápis do vrcholovky, slaníme a zamíříme zpět do kempu za kamarády.
S pocitem, že po dni odpočinku, by jsme v místních skalách vykonaly ještě mnohé hrdinské výstupy na další nedobytné věže Ostrovské, se pro tentokrát loučíme a míříme k domovu.
Nejsme tu naposledy!
Děkuji kamarádi za super lezecký výlet.
Tomík
