Dnes jsem napsala článek, který není zas až tak čistokrevně lezecký. Ale protože obliba ferrat stále roste, myslím, že tady má své zastoupení. Letos v létě jsem jela s přítelem na dovolenou k Lago di Garda. Úžasná oblast, nejen na horolezectví, ferraty, cyklistiku, ale i horskou turistiku nebo třeba koupání. Teď ale zpět k ferratám. Do Itálie jsme jeli přes Rakousko a naše první zastávka byla u jezera Mondsee, kde se nachází mně již dávno známá ferrata Drachenwand. Původně jsme chtěli jet na Postalmklamm, ale silnice k ní byla zavřená. Přítel není horolezec, je hokejista. To je taky od „H“ a tak se mému nápadu nebránil.
Ale jak už to bývá, počasí naplánovat nejde. První týden v srpnu 2019 v Rakousku docela pršelo. Chvíli jsme počkali až nám vítr ferratu trošku vysuší a šli jsme. Mělo to výhodu, měli jsme ji sami pro sebe 😉 Ferrata Drachenwand je hodnocena obtížností C (C/D), protože jsme oba sportovci, tato ferrata se nám zdála velice lehká. Doporučila bych ji začátečníkům. Hned na začátku je dlouhý žebřík, kde se krásně zahřejete. Pak už stoupáte vzhůru korytem bývalého vodopádu. Užijete si nejen krásný pohled na samotné městečko nebo jezero, ale můžete jít po žebříku mezi dvěma skalami (obtížnost 0), nebo po trošku skalním lezení (obtížnost D), posedět na lavičce, nebo „lézt po zádech draka“, jak říkají místní. Nahoru ke kříži jsme se dostali po hodině a půl. V průvodci se píší dvě hodiny. A jak už to často bývá, sestup je náročnější než výstup. Protože bylo po dešti (a zřejmě i po vichřici někdy dřív), cesta dolů nám trvala déle, klouzala a pořád jsme museli podlézat a přelézat vyvrácené stromy. A to je i důvod, proč nám tato cesta zabrala asi tři hodiny…pak jsme jeli směr Lago di Garda.
Čtvrtý den naší dovolené u Laga jsme se rozhodli sesednou se sedátek svých kol a jít opět na ferraty. Měli jsme naplánovanou kaňonovitou ferratu Rio Sallagoni (C ↔ 2 hod, ↑ 300 m) a pak přejet ke sportovní Monte Albano (D, ↔ 4 hod, ↑ 400 m, ↓ 400 m) , abychom si užili výhledy do městeček. Ráno jsme vyrazili z našeho ubytování na jihu u Laga směrem na sever k Rio Sallagoni. U této ferraty je odpočívadlo nejen pro auta, ale i pro lidi. V parku u silnice je krásné posezení několika stolů i s lavičkami. Ferrata Rio Sallagoni je asi jen 200m od odpočívadla. Už nástup je úžasný, potůček mezi skalami a konečně stín, příjemná teplota i vzduch. Ale co to! Na nástup na ferratu tam čekalo deset lidí! Pepa se chtěl otočit, že počkáme v autě a přijdeme za 20 minut. Přesvědčila jsem ho ať neodcházíme, předpokládala jsem totiž, že se lidé budou „valit“ pořád a pořád. A taky že ano. Za chvíli přišlo dalších pět lidí – Čechů. Ano, tato ferrata byla přímo okupována Čechy. Pak jsme tam potkali už jen pár skupinek starších Němců a Italů. Fronta k nástupu se ale moc neposouvala. Když jsme konečně nastoupili, víc jsme čekali než lezli. Pořád jsme byli vyvěšeni za ruce a vrtalo nám hlavou, kdo to tam tak může zdržovat. Někdo, kdo se bojí výšek? Někdo, koho bolí ruce a pořád odpočívá? Kdepak, to byste neuhádli. Jedni rodiče na tuto ferratu vzali své dvě děti. Starší kluk měřil asi metr dvacet, mladší o deset centimetrů méně. Oba se dost natahovali, aby na ocelové lano vůbec dosáhli. A to nemluvím o stoupacích železech. Chvílemi stáli na špičkách a posouvali se opravdu velmi pomalu. Když nedosáhli, sedli si do odsedky a rodiče si je přitáhli. A my už jsme věděli, proč vlastně víc stojíme než lezeme. Je pravda, že jsme si mohli šumění potůčku vychutnat plnými doušky, stejně jako samotný „kaňon“. Tato ferrata šla nejen nahoru, ale i se mírně zatáčela. A pak přišel další šok. Na této ferratě se trápila asi metr vysoká holčička. Chvílemi vůbec nedosáhla, ale její ambiciózní tatínek to viděl asi jinak. Další důvod našeho věčného čekání odhalen.
Po kaňonovité části s potůčkem následovala vodorovná část jak z jiného světa. Tato část nebyla ferrata, byla to pěší část. Všude kapradiny, stromy, vodopád.
Pak ferrata začínala až lanovým mostkem přes potok, kdy již zmiňovaý vodopád byl po naší levici. Po těchto pár metrech následovala nejtěžší část ferraty. Já měřím úctyhodných 160cm a na jednotlivá stoupací železa jsem dosáhla tak, tak. Teď mám na mysli, že jsem měla ruce nad hlavou při natahování se. Ambiciózní tatínek si přivazoval malou holčičku lanem na záda a hodlal s ní jak s pytlem brambor zdolat tento úsek. Raději jsme ho předběhli, protože tohle jsme vidět nemuseli. Po „náročném“ přitahování se a dělání velkých kroků následovala brodivá část ferraty. Začala jsem litovat, že jsem si nevzala svoje gore-texové pohorky. V botaskách se mi do potoku zrovna moc nechtělo 😀 Ale tím se tato část ferraty, která už byla jištěná jen sem tam na velkém kameni, stala o to zajímavější. Pepa zdolával kameny jako rozený kamzík, já se svojí výškou o trošku hůř, ale nenamočili jsme se ani jeden. Jak to zvládli dva malí kluci a holčička, netušíme.
Po zdolání této poslední části už na nás koukal hrádek Drena a my se vydali cestou k autu. A co bych napsala o ferratě Monte Albano, kterou jsme také měli v plánu? Že jsme ji nestihli. Než ji lézt do večera s čelovkami a užívat si pohledy místo do městeček do tmy, raději jsme se jeli vykoupat do Laga 😉
Radka Sv.
