V rámci zimní přípravy na všechno a ukojení zvědavosti a hladu po nových zážitcích, které se již nikdy nemusí opakovat, zocelené jádro přeživších plánovačů výletů vyrazilo v pátek do půjčovny mučicích nástrojů (jak se později ukázalo a ještě stále se projevuje na našich tělesných schránách), abychom již plně vyzbrojeni dorazili s Tomem eŠ pro našeho vrchního šéfkuchaře KáVé.
Brno se nám podařilo opustit v koloně ještě za světla a pak už jsme se brouzdali k prvnímu chuťovému zážitku, tj. kávě na Benzíně ve Šternberku. Kapučino mělo pěnu hustou tak, jak jsem si představoval, takže spokojenost. V Rýmařově jsme se prošli Karlovou zahrádkou vzpomínek a již si užívali na neudržovaných silnicích v zasněžených kolejích. Tomášovi křížaly sice málem způsobily ztrátu částí nebo části chrupu, ale do itineráře požívaných pochutin je zahrnout musím. Do Karlova (že by vrchní myslel na sebe?) to byla ještě doma připravená svačina a pak jsme již do tmy začali s Té zkoušet první nesmělé ťapání na skialpových fošnách.
Díky brblově neustálým problémům s něčím (něco z toho bylo podstatné a nutné technicky vyřešit, než se v úplné tmě ponoříme do „pustiny“) se nám podařilo pochopit, že stojíme na konci Karlova pod světlem u hospody a je tedy nanejvýš vhodné toho využít – dvě Holby. Pro všechny, kteří jste se právě otřásli hnusem, musím přiznat, že něco takového jsem od ní nečekal ani já, plný předsudků k postrachu z hor – byly SKUTEČNĚ dobrý.
Pod plnými hvězdami a s blížícím se úplňkem – to bylo téměř naposled, co nebe bylo čisté – nás zakryl přístřešek ve Velkém kotli. Během noci jsem si praxí ověřil, že mé teoretické předpoklady ohledně tepelné izolace v -50 a -2°C jsou naprosto liché a zachránil alespoň to, co se dalo (botičky ze skiapl na nohy a kalhoty nad pas, aby to ledviny na alumatce přežily, žďárák zapnout, aby mi mráz větrem hnaný netekl do spacáku).
Snídaně probíhala na základě individuálního výběru, řeklo by se kontinentální, mě se osvědčila ovesná kaše, nejlépe čokoládová. Velký kotel se nám ukázal v ranním slunci a pak jsme již vyrazili prudkým stoupáním do větru a mlhy vzhůru svahem Vysoké hole. Využít vyhlídky z druhého přístřešku by bylo mrhání fantazií. Najít rozcestník se žlutou nebylo tak snadné, ale za tyčové značení v horách je jistě nejeden poutník vděčný. Stoupací techniku na lyžích jsme tedy už částečně „trávili“ a teď přišel křest na sjezdu. Zapnout boty (puchýře na patách a skrčené a utlačené prsty to zatím bez většího odporu povolují), zapnout patku a pak již vzhůru dolů mezi roztroušenými stromy a na sjezdovku k Ovčárně – vskutku pozitivní pocit, jak to zvládáme a je to příjemné.
Ovčárenská snídaně – opět pivo – Radegast, polívka – česnečka, kuře (jen Té), kafe (kávou by se to dalo nazvat, pokud by to tak chutnalo).
Přejezd na Švýcárnu bez komplikací. Udivovala mě pouze stupidita a naivita většinou pěšáků roztažených přes celou cestu v hustých zástupech. Vážně si ti naivkové myslí, že je nemůže nikdo sestřelit? Na běžkách bych asi sbíral skóre jako v Counter striku, na skialpech se nám dařilo vykličkovat.
Oběd bramborové knedlíky se špenátem, nebo borůvkové knedlíky s cukrem a máslem (já bych cukr nahradil radši tvarohem, ale v horách se bílý jed může energeticky hodit). Pivo. Pan Té z neznámých příčin vynechává a lije do sebe malinovku (bez oběda, syt ještě kuřetem).
Po diskuzi, co s načatým dnem, jestli už do velmi blízko vzdáleného přístřešku na Klínovci (to jako že bychom tam od půl třetí odpoledne cvakali zubama až do rána?), nakonec obracíme bodosled trasy a po modré, pryč z davu, se vydáváme nad Vysoký vodopád. Opět přejezd z kopce mezi stromy (lesem). Zde již Karel poznává, že naše odvaha a lyžařské umění není plně na výši a my s Té poprvé zanořujeme hlavy připláclé navrch batohem do záplavy sněhu. Poslední vertikální část sjezdu je naštěstí bez dostatku sněhu, takže se nezesměšníme napoprvé úplně.
Jako jediný jsem zahlédl, jak nám přes cestu přechází kamzík – byl to spíše snový okamžik (výškové halucinace?), skoro jsme se dívali do očí (otočil na mě hlavu). Ale když Ká moji hypotézu nedokázal potvrdit, protože motali stoupací pásy a nemohli tedy nic vidět a místní přírodoznalství také neovládáme dokonale, nebyl jsem si moc jist (ale po čem by se hotel Kamzík jmenoval zrovna v Jeseníkách?).
Další cestu jsme si veskrze užívali a kvitovali našeho spásného rozhodnutí otočit směr postupu, neboť byla z kopce a jelo se pěkně. Škoda jen vysoké teploty vzduchu, sníh byl jak sr…. Než chlapci po svačině (energo tyčinky) Pod skálami Jeřábu vyřešili opětovné problémy s pásy, podařilo se mi udělat snad asi jediný snímek z naší tour – koch na valící se mraky pod protějšími oblými vrchy. Pak vše opět zahalila mlha.
Sjezdovky u Červenohorského sedla byly natolik lákavé (prostě takový různě široký a svislý bílý pruhy v bílé tmě), že jen já poslechl rozum a nejel 150 výškových metrů dolu, drže se na cestě, přejel je pouze napříč. Musel jsem si na kluky počkat a jejich světélka dole pod kopcem byla dobrá znamení (uspořil jsem si zbytečnou dřinu a neztratil se).
Chata Červenohorské sedlo nám nabídla radiátory na mokré a promrzlé pásy, oddech pro pomačkané, odřené, utlačené nohy z alpských španělských bot a také něco teplého do žaludku – řízek kuřecí i vepřový s bramborem vařeným i pečeným, svíčkovou, druhý chod pak dětské kuřecí stripsy a klobása. Samozřejmě pivo (to studené). S plnými břichy na nás obalovala mlha Hypnose, ale k nocležišti to bylo ještě asi 2 km mlhou reálnou, takže jsme se zase přemluvili k samomrzkačtsví a vyrazili do tmy.
Na Klínovci má přístřešek dvě kóje, které jakžtakž ochrání před nepřízní povětří, a pokud si člověk nelehne hlavou na vítr (já to nebyl), je to docela fajn. Prý jsem jim celou noc chrápal. Důkaz, že i na alumatce lze kvalitně spát. No, prohlubeň vyledovanou ráno pod žďárákem bych si nechtěl zopakovat a i záda v kříži říkali, že třetí noc na ledě by bylo moc.
Ráno to konečně vypadalo jako na horách – vichr, mlha, mráz – a tak cesta k domovu započala příznivě. Té si dal takový náskok, že jsme se potkali zase až na Švýcárně. Já blbec vyjel bez snídaně, takže jsem to po cestě dokrmil gelem a hořčíkem. Chata nám to vynahradila – libové párečky, slanina s volskými oky, vývar s nudlemi. A pivo (až na čajíčkáře).
Proč jsem sebou cestou na Ovčárnu musel fláknout? Protože mlha, brýle a pitomci motající se přes celou šíři cesty je ta vhodná kombinace.
Ovčárna – pivo, a kafe a koláč.
Nyní nás již čekala jen slíbená odměna – osmikilometrový sjezd zpět do Karlova. Když to píšu, bolí mě palec na ruce již téměř neznatelně, stromy jsou holt víc dřevěný. Ká na nás udělal hodinový náskok a ještě si pro nás přijel ke Kamzíku, aby to trápení s čekáním zkrátil.
Na začátku nám Ká slíbil jen bolest a utrpení a po cestě zas, že vzpomínat nakonec budeme v dobrém a zlé zůstane zasunuto jen někde hluboko. Vypadá to na výlet splněných slibů.
autor: Pavel Klement