Konec roku a začátek nového je pro všechny k bilancování a plánování nových výzev do nového. Ne jinak je tomu i nás, kdy hlavní plánovač (bývalý kamarád) naplánoval téměř všechny naše dny dovolené. Začít se mělo chvíli po novém roce v Tatrách, ale zdravotní stav některých jedinců nebyl nejlepší, tudíž byla naše první akce zrušena.
O několik týdnů později, kdy se přibližovala naše další akce v nádherném Slovinsku v oblasti Kranjska Gora, na kterou se všichni už těšili, jsme s hrůzou chodili do práce na ant. testy. To bylo jediné, co výlet mohlo pokazit. Přibližně týden před odjezdem odpadl pořádající člen a nám nezbývalo, než najít náhradu. Bylo osloveno několik lidí, ale nikdo neprojevil zájem. Vše se v dobré obrátilo, když se Miriam povedlo naverbovat Adama z brněnského oddílu VHS.
Je čtvrtek 17. 2. a my vyrážíme. Dle první dohody měl Adam spát v Třebíči a vyrážet od nás. Nakonec se rozhodl, že pojede ráno vlakem směr Třebíč a počká na vlakovém nádraží. Adam patří do velké skupiny Slováků, kterým jdou hodinky pozadu, takže dorazil na nástupiště v okamžik, aby ještě zahlédl dveře zadního vagónu. Adama nakonec nakládáme ve Znojmě na autobusovém nádraží. Silnice jsou prázdné, na hranicích nikdo, cestu si krátíme pomlouváním bývalého kamaráda, kterého obviňujeme za teplé počasí. Teploměr auta v některých místech Rakouska ukazuje na únor neuvěřitelných 21°C, což nevěští nic dobrého, protože nikdo z nás nemá plavky. Za 5,5hodiny přijíždíme do Slovinska. Před ubytováním v našem na růžovo vymalovaném Apartmá Tunel v Hrušici https://www.booking.com/hotel/si/sobe-tunel.cs.html?activeTab=photosGallery navštěvujeme Národní rezervaci Zelenci. Menší přírodní rezervace s krásným jezírkem, vyhlídkou a úžasnou přírodní scenérií. Dvacetiminutová zastávka hned u silnice, navíc bez vstupného, což se ve Slovinsku poslední dobou stává raritou. Jezírko napájí voda, která se v horském údolí Tamar ztrácí v podzemí a opět se vynořuje až v jezírku o několik kilometrů níže. Přírodovědci změřili, že voda, která se v horském údolí zanoří do podzemí, se v Zelenci vynoří za dlouhé tři roky. Není čas, ztrácet čas, tak pokračujeme v obhlídce oblasti. Přesouváme se do obce Gozd Martuljek, kde je řada vodopádů, které v zimě zamrzají. Jako první navštěvujeme Jermanovi slapi https://www.burger.si/Slapovi/KGora/ENG_JermanoviSlapovi.htm, vodopád na jižním svahu ve výšce 790m n m. 15m vysoký. Na první pohled zjišťujeme, že je něco špatně. Na skále není ani známka sněhu a ledu. Viník je nám všem jasný… Neztrácíme naději, věříme, že na severních stranách, kde je stále sníh bude i přes teplotu okolo 6°C nějaká šance. Zkoušíme nedaleký Martuljški slap I. https://www.gigaplaces.com/clanek-souteska-martuljski-slap/ Procházíme skrz sněhem pokrytý les k soutěsce, kde okolo řeky po zledovatělých cestičkám a zasněžených lávkách postupujeme vzhůru k vodopádu. Cestou míjíme několik ukloněných malých ledopádů a přemýšlíme, jestli by byla šance, když bude nejhůře dostat se nějak bezpečně nad ně a na rybu si je zkusit vylézt, protože na šrouby to nebude. Jsme na místě. Jediné, co tu není, je ledopád. Všichni víme, že za to může náš bývalý kamarád, který vše naplánoval a nejel. Vracíme se k autu a vyrážíme do lezeckého centra Mlačca, https://lednoplezanje.com/ledno-plezanje/ kde se chceme domluvit na lezení a získat nějaké informace. Centrum je velikostně přibližně jako všem dobře známé na Víru. Vyleze starší malý seschlý muž s cigaretou okolo pětašedesáti a slovinsky na nás promluví. Jsme v pasti, nemáme šanci se domluvit. Minutu po našem příchodu doráží slečna, která má něco společného s centrem. Jsme zachráněni. Domlouváme si večerní lezení a zkoušíme, jestli neví, kde budou dobré podmínky na led. Netuší, ale zvedá telefon a volá místního průvodce, který potvrzuje naši domněnku o údolí Tamar, kam máme v plánu vyrazit zítra. Odjíždíme na ubytování, vaříme k večeři buřtguláš, ze kterého se vyklube spíše polévka. Všichni víme, čí je to chyba… Přijíždíme do centra. Leze se na top rope, což nám na rozlezení vyhovuje. Bohužel máme ho jen jedno, ale všichni víme, čí je to chyba… Půjčujeme si druhé, vybíháme nad skálu, kde je nataženo ocelové lano s oky, za která se jistí. Vedle lezou další dvě dvojice. Každý si dáme několik cest. Pro Adama je to první zkušenost v lezení na ledu, jde mu to dobře. Kvalita ledu není nejlepší, je hodně schodovitý jako na konci sezóny, ale co můžeme chtít více v tomto počasí. V deset hodin už jsme tam pouze my, balíme, vracíme lano, děda típne svoji poslední cigaretu, zhasne a my odcházíme na pozdní „buřtguláš“.
A máme tu pátek 18.2. Vyrážíme do oblasti Planica na placeném parkovišti u skokanských můstků necháme auto. První část cesty vede k chatě po udusané široké cestě. Za chatou už jdeme lesem ve sněhu do oblasti Tamar. Vyjdeme z lesa a otevře se nádherné údolí. Tady je situace o poznání lepší. Na levé straně několik nádherných malých ledopádů, že člověk neví, který si má vybrat. Po vysilující cestě hlubokým sněhem k nim, se tyto malé ledopády mění na úžasné několik desítek metrů vysoké stěny ledu. Jsme na místě http://www.ad-pecjak.si/ice/tamareng.htm Vybíráme si centrální vodopád.
Část ledopádu na pravé straně je trochu slabší, proto volíme cestu více ve středu, která je částečně pokryta sněhem po sněžení, které bylo v oblasti před dvěma dny. Vrtáme první šrouby a přivazuje naše jističe k ledu. Nikomu se nechce šlapat kopec zpět, kdyby někdo spadl. Marv i já si vybíráme cestu a jdeme na to. První část ledu je kolmá cca 5m, tam se nám moc šroubovat nechce a šroubujeme v položenější části ledu. Led je měkčí, takže šroubování jde celkem snadno. V cestě nacházím pod ledem jedny hodiny, ze kterých odsekám vrchní část ledu. Když na tom někdo slanil, tak já se tam můžu cvaknout. Z ledu létají kusy ledu. Některé z nich zasáhnou i naše jističe. Z jednoho jističe nám tekla i krev a nejednalo se o krev menstruační. Na konci první délky dolézáme k místu, kde trochu kape voda. Kvalita ledu v horní části není nic moc. Led je pokryt ledovou krustou, která se velmi láme. Dolů daleko, nahoru kousek, tak posledních pár metrů spoléháme spíše na jištění morálem. Na pravé straně pod převisem Marv nachází štand. Kladivem na cepínu zatloukáme jednu povolenou skobu. K ledům přichází další dvojce lezců. Po chvíli stání na štandu pod ledopádem, který se postupně mění zpět ve vodopád, se rozhodujeme o konci. Tuto změnu skupenství pocítil hlavně Adam, který nemá goratexově rukavice a lezl bez nich, protože jeho rukavice byly hned u prvního šroubu mokré. Po slanění ukrýváme batohy do jeskyňky ve skále a jdeme na procházku na kopec. Tato procházka končí po 400m. Ve strmém sněhu se člověk boří po pás do sněhu, cesta je neschůdná. Vracíme se pro věci rozhodnuti vylézt jeden menší položený ledopád, který neteče. Než se vrátíme zpět, je obsazen. Volíme tedy jiný položený a nabízíme možnost Adamovi tahat. Mezitím co se Adam chystá, se s Marvem hecujeme, jestli vylezeme bez jištění. Miriam mi to zakazuje, ale je hodná, protože po jeho zdolání bez jištění mi vůbec nenadává. Adam bojuje v ledu, já mezitím obcházím na vrchol, abych udělal štand na dobírání Miriam. Balíme a jede se na ubytko. Večer trávíme u map a hledáme, kam vyrazíme na zítřejší výšlap, na ledy to moc není. Je rozhodnuto, vyrážíme na Špik 2473m vysoký osamocený štít.
Sobota 19. 2. 6:00 Marv vypne budík, ale nikdo se nepohne. Všem je jasné, že Špik se nekoná. Kdyby tu byl náš bývalý kamarád, tak jsme již na cestě. Po klidné snídani přijíždíme do obce Podkoren, nasazujeme mačky a začínáme pomalu stoupat prudkým svahem okolo sjezdovky na kopec Vitranc. Tady se musím zastavit a omluvit, že jsem si stěžoval na Pavla K. a Tomíka na Grossglockneru. Už při cestě nahoru jsem začal mít problém s pravým kolenem. U chaty na Vitrancu jsem se proto odpojil a společně s láskyplnou podporou přítelkyně sestupoval v bolestech hlubokým sněhem dolů. Kluci pokračovali dále na Vitranc 1637m a Ciprnik 1747m. S Miriam jsme mezitím vyrazili na výlet na Jasna jezera v Kranjské Gore. Kluky jsme později vyzvedli po úctyhodném výkonu v Planici. Jejich výkon je možné posoudit z fotografií.
Neděle 20. 2. poslední ranní kafíčko, posbírat smradlavé oblečení, nacpat vše zpět do batohů a vyrážíme. V plánu je ještě výlet na vyhlídku k jezeru Bled a vodopád Perečník. Perečník jsme museli oželet, protože nás místní zastavili několik kilometrů před parkovištěm, že cesta je zavřena. Otáčíme a jedeme domů. Na hraničním přejezdu mezi Slovinskem a Rakouskem zpomalujeme na maximální rychlost dle značek 30km/h a plynule projíždíme okolo buněk rakouských pohraničníků. Po několika metrech již na rakouském území za námi vybíhá rakouský oficír a dožaduje se zastavení vozu. Couváme, otevírám okýnko, dáváme řeč. Někdo se evidentně nudí a potřebuje se vytáhnout před svoji kolegyní, tak vykládá nějaká moudra o tom, že na hranicích se musí zastavit. Popřeje nám pěkný den a my odjíždíme domů.
Co napsat závěrem? Pro Marva byl tento výlet premiérou tahání na ledu. Adam měl premiéru lezení ledu celkově. Oblast na lezení ledů je to suprová, jen škoda toho počasí. Rozhodně se vyplatí vyrazit sem i v budoucnu, protože srdce každého lezce při pohledu na ledy v údolí pookřeje.
Tento článek je věnovaný bývalému kamarádu J. B., kterého tel. číslo jsme si všichni smazali…
Honza
