Jak jsme běželi na Pekelňák

Oddílový horolezecký běh letos připadl na neděli 12. dubna. Docela hezké datum, zdálo by se. Což o to, nepršelo, nefoukalo, ani zima nebyla… Jenom půlmaraton o den dříve dal mnoha běžcům-horolezcům řádně zabrat. Ale i tak to bylo dobrý. Fakt jo. Po několika výzvách, upozorněních a popíchnutích jsem (konečně) sepsal pár dojmů.

Pokud chcete najít běžeckou trať, která běhání vertikálnímu horolezectví věrně přiblíží, v Třebíči to o moc líp nejde. Trasa od jezírka v Libušáku běžcova lýtka a plíce prověří skutečně dobře. Má to sice necelých pět kiláků, ale skoro 150 nastoupaných metrů už za to docela stojí.

Na parkovišti u Libušáku se nás sešlo zhruba dvacet, trocha běžců, o něco míň běžkyň a jeden pes. Pár slov a šlo se na to. Hned po startu se na čele závodu utvořila skupinka, která obsahovala Karlose, Zbyňu a moji maličkost. O kousek dál běžel Pavel, jak to bylo dál už musejí referovat povolanější.

Jelikož půlmaraton (v mém případě teda jenom dětský běh na jedenáct kiláků) předešlého dne byl docela namáhavý, čelní triumvirát se vlastně hned rozhodl, že to nebude hrotit a rozdá si to až na závěrečné zdi. Dokonce jsme to i splnili, úvodní stoupání na Terůvky bylo na rozehřátí, po poli kochačka a lesík taky nic hrozného. A pak to přišlo. Na křižovatce pod krpálem Karlos zahlásil: „Dneska na to nemám, běžte.“ No a Zbyňa to vzal doslova.

Než jsem se rozkoukal, měl asi pětimetrový náskok. Během vteřiny mi hlavou proběhly různé scénáře (od „Tak jo, běž si,“ přes „Cojásetadybududoprdelezasetrápit,“ až k „Tak to teda ne, já se nedám!“). Ješitnost a ego vnitřního hlasu samozřejmě byly nejhlasitější a já tak vyrazil Zbyňu stíhat.

Tři metry, dva, jeden a o pár kroků do čela. O kousíček, víc to prostě nešlo. Ale byl to mazec. Prudkej a dlouhej. Zrovna v okamžiku, kdy jsem si začal vybírat stromeček, ke kterému odložím noční návštěvu Saloonu, se terén naštěstí srovnal a my vběhli do lesíku. Nějakých dvě stě metrů, vynořilo se týpý a my se mohli v klidu zhroutit na kámen a dělat, jakože blahosklonně a vesele vítáme další běžce.

Postupně doběhli všichni, pes i děti, dorazili i další rodinní příslušníci, od auta se donesly buřtíky a pivíčko a byla pohoda. Posedělo se, povídalo se, popilo se, jedno pivo se i rozlilo (sorry), špekáčky se opekly a pokud nepopadaly do ohně, tak i snědly. Nechyběl ani zápis do vrcholové knížky a po chvíli se vyrazilo vstříc domovům (všichni) a nedělním obědům (ti šťastnější).

Nemůžu soudit za ostatní, ale já odcházel spokojen. Za mě dobrý a za rok zas!

Táda

P.S.: Výsledky jsme sice psali, ale já je kamsi založil. Nicméně je (jak doufám) má uchované Simča na fotce.

fotogalerie zde >>