Ve dnech 29. 4. až 1. 5. se naplánoval výlet na Prachovské skály. Jsou to pískovce, ty jsem nikdy nelezl, bude to nějaká změna pro mě. Před dům přijíždí velký červený automobil, vylézá Tomáš Šoukal (Tomík) a říká: ,,Máme ještě čas, tak 20 minut, protože Jíří Zajac přišel teprve z práce a jde do sprchy“. Po chvíli přejíždíme na adresu Jirky a ještě čekáme…
Když už jsme všichni, Tomík, já, Jirka a Martina tak vyrážíme směr sever. Tomík se snaží domluvit s GPS navigací v telefonu a asi po čtyřech přepočítávání se konečně domluvili mezi sebou na cestě, jede se rychle, snažíme předjet každý auto, který uvidíme před sebou. Stavíme u malého obchůdku a dokupujeme ještě nějaké pití, když náhle staví další auto, vylézá známá osoba a na dálku už se zdravíme, je to Jirka Zacha, domlouváme se na místě, kde se navečeříme. Druhé auto odjíždí, Tomík nechává časový odstup, který stejně asi po 30 minutách doháníme a předjíždíme s úsměvem na rtech. Začíná se šeřit, v okolí jsou vidět na stovky metrů daleko jednotlivé ohně, pak mi to došlo, jsou přece čarodějnice. Přijíždíme do vesnice Zámostí – Blata, před námi je velký nápis na budově HOSTINEC NA BLATECH, bude večeře. Po příjezdu i druhého automobilu, vstupujeme společně do téměř prázdné hospody, usedáme ke stolu, je ale zvláštní když nás dvakrát pozdraví zcela neznámí lidé, kteří vstupují do hospody, dozvěděli jsme se, že zabíráme místo štamgastů, každý si objedná jídlo podle chuti, převládají šunkofleky.
Už je tma a jedeme společně na plánované parkoviště, tedy spíše místo k zalehnutí, jedu poprvé takže jsem zvědavý, kde se bude ležet a jaký je to povrch, stan mi byl odepřen, že by byl zbytečný. Říká se: jak si kdo ustele, tak si taky lehne. Když ostatní viděli, za světla baterky na zadních dveřích auta, na čem že to vlastně ležím, tak mi ani nechtěli věřit, že mi nebude zima. Plachta, deka, karimatka a spacák to je vše, co mě musí zahřát. V noci dosáhla teplota téměř až k 3 stupňům.
Je ráno, každý vstává jakoby se mu snad ani nechtělo. Tomík rozkládá svůj přenosný vařič a zakládá malou kavárnu s čajovnou zároveň, při snídani si povídáme, komu byla zima a jaké různé zvuky jsme během noci slyšeli. Okolo 8 hodiny zabalení vším potřebným odcházíme směr první stanoviště na lezení. Nenápadně se rozdělujeme na dvě skupinky, pokročilý lezci, a na ty, kteří tam jsou zcela poprvé a kulí oči na každou skálu kterou vidíme. Pepa Bajgar, náš skvělý průvodce, který popisuje jméno skalního útvaru, každou cestu na něm a i to jaké zrádnosti cesta má. Leze se celý den až do úplného silového vyčerpání. Snad se ty útvary jmenovali: Pečírkova věž, Palcát, Strážní věž, Bertova věž, Krkavčí skály, skalní věž Bella vista, skalní věž Dubnová věž střední. K pozdním odpoledním hodinám odcházíme ze skal směrem k autům a odjíždíme do Jičína na večeři. Při večeři si povídáme, jak se lezlo, co se lezlo, co zítra ještě zkusit stihnou a jelikož už bude neděle, den odjezdu, taky se řeší kdy odjet.
Nedělní ráno je velmi totožné jak sobotní, jen se někteří na noc více oblékli, aby jim nebyla taková zima. Lezení je super, lezlo se na: skalní věž Mnich, skalní věž Richelieu, skalní věž Pelíšek, skalní věž Rektorka. Náhodou nejsem na skále a ani nikoho nejistím, když mi okolo půl jedné drnčí mobil, ,,Odcházíme už k autům, tak se zbalte, obejděte skálu a běžte na parkoviště, ať co nejdřív jste tam“, vyřizuji vzkaz všem okolo mě, balíme si věci a odcházíme. Na parkovišti plno, auta parkují i několik metrů za parkovištěm, naše auta jsou zcela blokována dalšími auty, bylo mi řečeno, že to je naschvál, abychom zaplatili parkovné. Po zabalení našich věcí, odjíždíme směr Poděbrady. Proč zrovna Poděbrady? Tomík si domluvil s kamarádem schůzku o předání chytů z naší lezecké stěny, dozvídám se, že se stěna bude stavět až v Kongu v Africe. Bylo nám slíbeno, že postavenou stěnu vyfotí a pošlou.
Byly to suprově prožité čarodějnice, na skvělém místě Prachov. Už se těším na další výlety a zážitky.
Tomáš Plucek
