Tato rovnice platí v našem oddíle již několik let. Občas se sice nesou hlasy, že by se dala najít i atraktivnější lokalita, ale nakonec si vždycky řekneme, že by vinou naší nepřítomnosti mohl steskem uhynout i poslední mamut na Vysočině, což si rozhodně nechceme vzít na oddílové triko, takže se sem každoročně pokorně vracíme.
Letošní ročník byl v lehkém ohrožení, neboť vydatný déšť v průběhu týdne vyvolal u některých malomyslnějších jedinců pocit, že bychom mohli být odneseni rozbouřenou Sázavou, a snažili se celou akci odsunout na termín, kdy budou teplota, tlak a rosný bod souznít v dokonalé konstelaci nejvhodnější k lezení kombinovaném s tábořením. Realističtěji založení členové užšího vedení ovšem mají bohatší zkušenosti s utopistickými ideologiemi a správně usoudili, že takovýto termín se pohybuje toliko v hypotetické rovině, a zaveleli: „Jdeme na to!“
A opět se ukázala pravdivost lidových úsloví „Odvážnému štěstí přeje“, „Drzé čelo lepší než poplužní dvůr“, a možná i „Koho pánbůh miluje, toho křížkem navštěvuje“, takže zatímco blízké okolí bylo počastováno prudkými až explozivními dešti, na nás za celý víkend nespadla ani kapka.
Zahájení samotné akce bylo provázeno jevy obvyklými – bezstarostným vypuštěním dětí do lůna lesů, vod a skalních srázů (i když vyslání dospívajícího jinocha ke splavu s Goetheho knihou Utrpení mladého Werthera v ruce by se v každém civilizovaném právním státě dalo kvalifikovat jako pokus o asistovanou sebevraždu), ale i daleko emotivnějšími momenty – setkání po letech se spolubojovníkem z armády Varšavské smlouvy dokáže vehnat slzy do očí i zdánlivě cynickému veteránovi!
Hlavní náplní sobotního odpoledne je samozřejmě lezení, v tomto ohledu jsme se se snažili neudělat ostudu a většina významnějších cest v oblasti neodolala našemu náporu. V tomto směru si zdatně počínali i zástupci dorůstající generace, pro některé to byl první kontakt se skutečnou skálou.
Jako třešnička na pověstném dortu proběhla Márvem odstartovaná soutěž v lezení průrvy rozporem – jedná se o natolik vydařenou taškařici, ze ji můžeme důrazně doporučit všem lezcům, zavítavším do této oblasti.
Tou dobou již na tábořišti vesele plápolal oheň, ke kterému se postupně stáhli i ti nejvytrvalejší lezci z našich řad. Další průběh večera byl obvyklý a předvídatelný – důkladné zasycení útrob doprovázené zodpovědným doplňováním tekutin (riziko dehydratace jsme snažili eliminovat po celou dobu), zhodnocení dosavadního průběhu, vzpomínky na doby bohatýrského mládí, sebechvála a podobně. Poté došlo k nejobávanějšímu bodu programu, tj. zahájení hudební produkce. Zde se ovšem jednalo o střelbu do vlastních řad, neboť důmyslnou kakofonií vydávanou za zpěv se postupně podařilo od ohně odehnat všechny jedince, kteří mají kladný vztah ke svému sluchovému ústrojí. Celá situace byla navíc znepříjemněna tím, že v průběhu večera došly (sic!) alkoholické nápoje. I přes tuto mrzutost jsme se (my hluší) dočkali půlnoci. Večer jsme zakončili dechberoucí žonglérskou show se žhavými uhlíky, která se, zcela oproti všem očekáváním, obešla bez nutnosti návštěvy popáleninového centra. Po tomto vyvrcholení jsme již ulehli na připravená lože.
Ráno jsme se v lehce prořídlém počtu (část osazenstva prchla již večer, část se odplížila v noci, jiní časně ráno) sešli ve skalách. V jedné části probíhalo metodické okénko na téma vytažení mrtvoly ke štandu (k čemu je to vlastně dobré?), ambicióznější jedinci se pustili do dalších výstupů v nejtěžší části stěny. Ďolíky po mnohametrových odskocích jsme přirozeně zapravili. Dětská sekce uspořádala hromadnou exkurzi do Šlakhamru, kam je nalákal dílem živý zájem o technickou historii, dílem fakt, že tam prodávají mražené pochutiny.
Po jejich návratu došlo k postupnému rozchodu k automobilům a návratu do svých domovů.
Hore zdar!
Carlos
P.S. Pokud by se některý ze čtenářů (jsou-li nějací) podivoval stylistice tohoto článku, je nutno si uvědomit, že autor patří k tradičním favoritům populární soutěže „O nejkrkolomnější souvětí, použité v krátkém psaném textu“.