Nevím, čím jsem si tuto poctu vskutku nesmírnou zasloužil, ale byl jsem požádán o sepsání naší strastiplné cesty do Tater. Hned na úvod bych chtěl říct, že zásadně nepíšu cestopisy plné reálií, popisů tras, obtížností lezeckých cest a podobně. To jen tak, abyste podobné zbytečnosti nehledali v textu v domnění, že se vám tyto údaje budou jednou hodit. Vyrazili jsme tedy dvěma vozy v následujícím složení.
Vodící stříbrné vozidlo s tímto dream teamem na palubě
Spáči, Vodiči sněžnic, ledoborci – Simonka a Pepík Bajgarovic
Kopilot, vodič sněžnic a ledoborec – Tomík Šoukalů
Pilot, vodič lyží, ledoborec i borec – já, Karlík maminčin
Vozidlo zelené barvy v závěsu s touto sestavou
Spáči, vodiči sněžnic a ledoborci – Raduška Svobodová a Klementů Pavlík
Kopilot, vodič sněžnic a ledoborec – Radoušek Maštalířovic
Pilot, vodič lyží, ledoborec a můj velectěný spolusouputník u piva i ve stěně – Jiřina Sedláků
Cesta proběhla tradičně bez komplikací a sněhová kalamita nebránila dobré náladě na palubě. Neviditelnost jízdních pruhů na dálnici pod vrstvou sněhu piloty nevyvedla z míry. Spáči na ostatních sedadlech pak svým chrápáním příliš nebudili řidiče, takže jsme časně ráno za tmy dorazili pod tatranské kopce. Místo rozcvičky jsme si odházeli ve sněhu místo pro zaparkování aut. Jelikož ctím zásadu, že se vyhýbám všem nástrojům s dlouhou násadou, tak jsem se hrabání pochopitelně zúčastnil jen pasivně, abych vzbudil dojem práce.
Co vám budu povídat, ať už někdo osedlal sněžnice nebo ski, do kopce se nám hřbety pod těžkými batohy prohýbaly všem stejně. Orientace v krajině taky nebyla zadarmo, takže to byl spíš takový poznávací výlet krajinou. Už ani nevím, po kolika hodinách strádání jsme se sešli na chatě u Zeleného plesa, ale bylo to více než šest a méně než osm. Že už ten den nepůjdeme ven, bylo jasné hned. Otázkou jen bylo, kolik lidí půjde večer doplňovat ztracené tekutiny a kolik půjde rovnou do Hajánkova. Nakonec jsme se v lokále sešli v natolik důstojném počtu, abychom nemuseli akci zrušit pro neúčast. Byli mezi námi sice tací, co pili i bez společnosti, ale naštěstí mě nikdo neviděl.
Budíííčeéék – je tu nedělééé.
Většina z nás se myslím vyhajala do růžova, takže jsme čile vyrazili na raňajky. Po nich následoval nezbytný nácvik záchrany z laviny. Jelikož někteří si mysleli, že lavinový vyhledávač, je něco jako kalkulačka do sněhu, tak to přišlo vhod. Došlo i na nezbytnou praxi v podobě cvičného zasypání Pepy.
Já jsem sice zastával názor, že není důvod ho vyhrabávat, ale nakonec to neprošlo. Nevím proč, ale Simona zřejmě nabyla dojmu, že se metr a půl pod sněhem její manžílek dusí a je mu zzzimečka a tak jsme ho holt museli vyhrabat. Po urputné exhibici s lopatami jsme se pak rozdělili na příslušné skupiny a vyrazili provozovat zimní aktivity. Většina se vydala stejným směrem pod Svišťovku na ledopády. Tatry nám opět ukázaly hloubku sněhu, takže menší porod byl už jen přístup k ledům. Ale lezení už byla parádička. Klasické horské lezení v podobě brodění sněhem, mix ve skále a ledu. Druhá délka pak už pěkné lezení v čistém ledu. Pomalu se začalo stmívat, takže jsme shodili špagáty a frčeli po nich dolů. Velmi, ale opravdu velmi veselou tečkou dne byl sjezd na lyžích dolů. Jirka si na svahu vystřihl několik nesmírně povedených figur, které většinou velmi ladně zakončil zabořením hlavy do sněhu. Za to mu velmi děkuji, jelikož dobře vím, že to dělal jen pro mé obveselení. Po návratu následoval klasický scénař – vybalit a přebalit se a hurá do báru. Tento večer byl přece jen veselejší, jelikož se náš návrat do postele začal přibližovat půlnoci. Musím ovšem dodat, že původně to vypadalo bledě. Naštěstí jsme se nakonec alespoň s Jirkou chlapácky od srdce zastyděli za svou nesoudnost a před pokojem jsme to otočili zpět, směr lokál.
Vstávat, je tu pondělí.
Pondělní ranní scénář byl obdobný, jako v den předešlý. Do těla nasoukat raňajky a na tělo nasoukat Jägrovo teplé spodní prádlo a do batohu nacpat ledové a lavinové cajky. Zde bych rád vyzdvihl Tomíkův novátorský přístup k lavinové prevenci, který úzce souvisí s odlehčením batohu. Předešlý den vězela pod postelí jeho lopata, zatímco on už vězel někde po pás ve sněhu. V pondělí však tuto strategii dotáhl k dokonalosti a pro jistotu si už nebral ani pípák a sondu. Naštěstí k horám přistoupil s respektem a vzal si alespoň trenky a svačinu. Teda ty trenky jsem nekontroloval, aby bylo jasno. Skupina A se vydala opět směrem pod Svišťovku, zatímco skupina B na led pod Meděné lávky, či jak se to tam jmenuje. Jelikož jsem byl členem skupiny A, nemohu mluvit za skupinu B, členové skupiny B mi tedy ráčí odpustit, že jejich dobrodružství nebudiž popsáno, naproti tomu lezecká bravura členů skupiny A budiž popsána. Doslova po dohrabání se k dalším ledopádům jsme se, jak se patří ustrojili a začali do toho bušit – do ledu pochopitelně. Kondice ledu byla…. no jak to slušně říci.. už vím, začíná to na ,,ko“ a končí ,,kot“. Na přemrzlé vrstvě ledu byla ještě krusta, kterou bylo vždy potřeba odsekat, takže bylo o zábavu postaráno.
Viděl jsem už v životě couvat stíhačku, zauzlovanýho hada i zahradní hadici, předešlý den dokonce Jirku, kterýmu lezly ze sněhu jen nohy a mezi něma trčela lyžařská hůlka. Ale ten chlapec člověka nepřestává udivovat. V pondělí se mu pro změnu při lezení odepla mačka na více než nevhodném místě. Teď už musí být všem jasné, že to hřmění do údolí nebyla lavina, ale jeho košilaté výrazy, které se údolím rozléhaly. Nakonec se mu je z lezecké pozice po asi pěti minutách jógy a 148 vyřknutých vulgarizmech podařilo nasadit a jelo se dál. Nevím sice, jak se jmenuje tatranský protějšek našeho Krakonoše, ale během lezení na nás začal z nebe sypat pěknou peřinu. Z toho jsme se s Jiříkem na štandu upřímně zaradovali a kochali se krásnými výhledy do chumelenice. Dále už opět zavedený scénář, špagáty dolů, slanění, přebalení, odbalení zabalení a krásná jízda dolů. Jirka opět nezklamal a ukázal mi, že lyžařská akrobacie v jeho pojetí má nesmírný potenciál. Poté už následovala jen krásná procházka na lyžích za tmy, ale tu jsme si užívali.
Na chatě pak klasika. Někdo se vybaloval, někdo balil v podstatě nepřetržitě a někdo polehával. Nicméně poslední večer bylo potřeba zapít, takže alespoň tentokrát jsme to trochu natáhli. Došlo na nenucenou konverzaci i vnitřní konzervaci borovičkou, společenskou hru, i jiná potěšení.
Cože, to už je úterý?
Ranní program byl tentokrát hlavně balení. Paďouři na sněžnicích se se sněžnicemi na batohu vydali dolů. Bouráci na lyžích s lyžemi na nohou si ještě udělali krátký výšlap k ledům, kde předešlý den v ledu škodila skupina B. Odměnou těmto rekům, byl sjezd čerstvým prašanem z předešlého dne. Tentokrát byla s Jirkou vyloženě nuda, protože svah jen zbaběle sjel bez pádu. Asi stárne nebo co.
A na závěr nás čekala třešnička na prašanovém tatranském dortu. Šlo o báječňácký sjezd k autům, který trval půl hodiny. Radost nám nezkazil ani fakt, že díky nepatrné chybě v domluvě a odchylce Země na její orbitě, jsme poslední kilometr šlapali po silnici s lyžemi na hrbu. Cesta domů letěla jak z praku, jen drobné jez pauzy, čur pauzy, kaf pauzy a lehké zaváhání při navigaci, které souhlasným mlčením potvrdil i navigátor. Zbrzdila nás jen kolona po cestě. Po rozlučce v Brně jsme každý šel či jel svou cestou. Nevím, jak ostatní, ale mně se tento zájezd líbil a po zralých úvahách udělím cestovní kanceláři Bajgars travel company kladné reference.
Autor: Karel Vidlák