V úterý 2.8. jsme vyrazili za dobrodružstvím do Itálie, byli jsme 4 řidiči tak jsme se střídali po dvou hodinách řízení. Každý jsme měli svůj play list a tak jsme poznávali nepoznané hity každého zúčastněného. Cesta nám utekla jako lusknutím prstu a byli jsme u parku Cinque Torri. Výjezd autem od nástupiště lanovky na naše parkoviště které jsme po 3 dny okupovali mi přišel jako nejdelší úsek cesty, přesto že byl dlouhý jen 4 km, převýšení bylo 400 výškových metrů. Spojka trpěla, ale zvládla to. 4:00 Hned po dosažení našeho plácku jsme se ubytovali přímo pod širým nebem. Bylo chladno, zalezli jsme do spacáků a ráno kolem 7 hodiny jsme se začali probouzet. Ranní pohled na okolní masivy a slunce nad nimi byl úžasný!
Po rozhýbání a uspokojení hladového břicha jsme nabalili potřebné vybavení a vyrazili jsme do naší první cestyDimai – Riss (OST) za 6, 120m na masiv Grande Torri. Ze 6 délek jsme udělali 4 délky pěkného lezení. Cesta perfektní na rozkoukání a průzkum terénu. Střihli jsme si kámen, nůžky, papír a Márv vyrazil do první délky. Bylo to lezení už od prví délky za 4, v pětkách jsme už poctivě lezli. Po společném dosažení posledního štandu jsme zdokumentovali park Cinque Torri z vrcholu Grande Torri a jali se hledat slanění. Našli jsme, avšak já jsem odmítal z jedné skoby a založeného uzlíku ve štěrbině slaňovat. Po 40 min. jsme potkali kolegy z Polska a ten nám poradil, kde konečně najdeme slanění z řetězu – nebylo příliš daleko od té skoby, návštěva optika by nebyla na škodu. Slanit můžete výrazným zářezem v masivu z jižní strany s pomocí 60m dvojčat a nebo severní stranou cestou Normálka tam stačí 50m dvojčata.
Po bezpečném návratu na zem jsme si dali svačinu a Márv mě zlákal do druhé cesty Dimai – Riss ( Nord) za 5+ 100m lezení (bohužel nenašel jsem jméno), ale byla nově přejištěna skobami. Tentokrát jsem rozstřel prohrál a vyrazil jsem do první délky 5+ do mírného záklonu, nebylo jednoduché cvaknout první preso. Avšak povedlo se a cestu jsme vyběhli. Po té jsme vyrazili k našemu tábořišti, kde už byl Pepa a Tomík kteří odpočívali po cestě Via Miriam. Povyprávěli jsme si příhody o dobročinných horolezcích co poradí kudy slanit a nebo přinesou zahozenou lezačku že Tome? Večer jsme strávili vyprávěním zábavných příhod, hraním karet, otužování a popíjení lahodného moku.
Druhý lezecký (letecký) den čtvrtek, cíl byl jasný přelézt cestu Via Finlandia 6+ 120m, Masiv Grande Torri. Dělky jsme si předem rozebrali, můj souputník utrpením Márv vyrazil do první a druhé délky najednou. Výlez po předskalí za 4 a následný průstup koutem do štandu za 6, lezení pěkné na sokola a místy bylo kde vyklepat, šlo to. Třetí délka traverz 6+, opět cvakání prvního presa po nadlezení 3,5m nad štand do záklonu mi přišlo vyčerpávající, musel jsem si odsednout. Následoval traverzík po jemných lištách na nohy a relativně dobrých chytech po překonání traverzu jsem si oddechl. Netušil jsem že stoupání o 2-3m výše bude neuvěřitelně náročné. Na vysílených pažích jsem se vzepjal a vzlínal jsem nahoru. Cvakal jsem a nejen presama, ale třáslo se mi snad vše na mém nebohém těle. Márv to za mnou přelezl také s jistým vypjetím sil. 4.délka výlez z kolmice do záklonu a opět traverz, nebylo to lehké, kolega si odsedl a násdleně pokračoval traverzem. Ze spodu to nevypadalo tak hrozně, realita byla jiná na druhém konci lana a na začátku traverzu mi došli síly, vycvakl jsem jištění pode mnou a už nebylo cesty zpět. Nejbližší jištění 3m přede mnou, povolili ruce a zhoupl jsem se o 4m níže do převisu. Perfektní zážitek, s vypětím všech sil jsem se dostal až k mému jističi. 5 délka za 5, vyrazil jsem kolmo vzhůru 5kovým terénem, myslel jsem si že to půjde. Jelikož to byla pětka, ale při každém pokrčení paží přicházela křeč do předloktí, netrvalo dlouho a už jsem za letu křičel padáááám. Druhý průlet byl delší a bolel o poznání víc.
Cestu jsme relativně úspěšně prostoupili, byl to hluboký zážitek. I přes příkoří která se v cestě skrývala bych cestu ohodnotil jako velice pěknou avšak vzdušnou :). Pepa s Tomíkem ten den vylezli 5 cest na 5 věží, jména si nepamatuji. Oblast jako taková se blíží charakterem Tatranskému lezení, jen jsou cesty lépe zajištěny. V oblasti je spousta věží na vícedélky jak po vlastním jištění tak i nové sportovně zajištěné cesty i jednodélky.
Restday + návšěva Terstu
Vyrazili jsme prozkoumat další oblasti u Farzalega, kde jsme chtěli zalézt.
Po několika hodinách kochání se masívy, projíždění serpentin, mírné nevolnosti některých jedinců a eventualitě, že nám hlásili 16 mm srážek, jsme se usnesli že pojdeme lézt do oblasti Strada Napolenica v Terstu. Po cestě jsme si zastavili na osvěžující přestávku u Lago di Santa Croce a po té jsme opět pokračovali. Kolem 20:00 jsme byli na místě, zaparkovali jsme a vydali se na promenádu pod útesem, na kterým jsme druhý den perfektně zalezli. Odpoledne jsme vyrazili za osvěžením k moři a procházku podél pobřeží na zámek Miramare. Stanovili jsme si další cíl a to stěnu Hohe Wand jelikož začlo pršet i v Terstu.
Do kempu pod Hohe Wandem jsme dorazili kolem 22:00. Našli jsme si místečko, kde přespíme dál od zázemí laviček, kde posedávali a bavili se místní horolezci, abychom se dobře vyspali. Připravili jsme si večeři ze všech přebytků ve stylu Švédských stolů ala houmles a uložili se ke spánku. Od sousedů se tiše linulo brnkání na kytaru a pění trampských písní, krásně se usínalo. Asi ve 3:00 nás i celý kemp vzbudilo dunění repráků z auta a totální bordel od našich sousedů. Po okřikování, domluvách i výhružkách trvalo asi hodinu než jsme mohli opět usnout. Ráno jsme se vzbudili opět v 7:00 odpočatí, natěšení a plni elánu na naší předposlední cestu tohoto výletu. Jelikož jsme měli traverzů ještě málo, tak jsme se s Márvem pustili do cesty Sonnenschlange 6+ pod Skywalkem. Nástup jsme našli do 15 min výšlapu od auta. Pod dohledem místní zvířeny jsme se pustili do této cesty, klasa tu byla podobná jako v Dolomitech, jen lépe zajištěno. Pepa s Tomíkem vyběhli cestu Bety a Pól 5, byli rychlejší a mi za podpory a pod dohledem starších a zkušenějších lezců z pohodlí skywalku se pachtili v poslední délce. Následovalo občerstvení v místní hospůdce, sestup a naše poslední cesta domů.
Jirka
