Do zdejší krajiny plné kopečků a výhledů se rád vracím opakovaně. Je mi jedno jestli to je s batohem na hrbu a několikadenní přechod hor, poznávačka a kochačka nalehko, nebo si konečně sbalit lezení a prozkoumat na vlastní ruce zdejší skály. Sice jsem zde byl už loni, ale s gipsem na ruce jsem lezení vzdal a alespoň se prošel nějakých 5km na Kamenný vrch rozhlédnout se do kraje.
Letošní výprava z řad TJ Alpinu byla docela početná, nemálo aut a pokud dobře počítám tak se nás nahoře u chaty sešlo celých 12 kousků. Někdo se těšil víc na pivo, do přírody, výlet a někdo i na samotné lezení 🙂
Každopádně dlouhá cesta cca 3h autem, pak si vyšlápnout necelé 2km zkratkou po červené se stoupáním 230m si zasloužila tekutou odměnu. Takže snad každý okamžitě po příchodu třímá v ruce vychlazený pěnivý nápoj z místního okénka spásy žíznivého horolezce a potulného pocestného.
Pak honem postavit stany, opět za přispění „vodováhy“, protože bez ní se staví špatně 🙂 A i když se říká, že hlad je převlečená žízeň byl pomalu čas pustit něco teplého do žaludku, a tak jsme začali okupovat jedno ohniště a opékat vlastní klobásky. U ohně bylo příjemné teplo, pohoda, pokec a jako tradičně zde uplynulo několik hodin jako mávnutím kouzelného proutku. No nic, ztěžka se zvedáme, abysme mohli o pár metrů dál ulehnout do stanů a odpočinout si na zítřejší (vlastně už dnešní) sobotní lezení.
„Časné“ (čti: sice už dávno vylezlo sluníčko, ale pořád je zavřená hospoda) sobotní ráno, pomalu se probrat a po jednotlivých skupinkách (dle obsazenosti stanů) se trousíme do nedalekých skal. Nejprve jsme se podívali do oblasti Přední skály na část Třetí věž. Kde se scházíme ve složení Roman, Jirka V., Lída se Štěpánem a já s Eliškou. Zbytek osazenstva (Pepa, Tomík, Jirka Z. s Martinou a Honza s Miriam) operovali kousek od nás na protější straně skály.
Na rozkoukání si vybírám cestu Hladová přes jeskyňku za 5, pěkné lezení s malým převisem a řídkým jištěním, ale jelikož se většinou bojím až třetí den, nic nezakládám (taky nic nemám) a na 2 expresky se vyškrábu až nahoru. Kluci se mezitím rozlézají na protější jižní stěně a Ježkovi v levé části západní stěny. Postupně se prostřídáme, pár cest (všechny kupodivu vedly nahoru) a před obědem ještě přesun na skalní věž u buku. Elišce tahám 5- Hranu u buku, Ježkovi si dávají šestkové cesty a Jirka Z. tahá z levého boku krásný převis za 7+, byl tak krásný, že se mu nechtělo vracet pro expresky, takže jsem byl zvolen (pravda neprotestoval jsem a nikdo další se do toho nehrnul) abych to po něm vybral. Cesta parádní, převis trochu silový, ale po madlech, takže jsem si to užil.
No padlo dalších pár cest a už se ozývá prázdný žaludek, tak sbalit lezení a přesun do místního okénka pro tekutiny a sobotní oběd.
Výběr jídel je zde tradičně pestrý a jídlo výborné, což je vidět i na počtu turistů, cyklistů i lezců, kteří se zde střídají a rádi vymění své korunky za nějaké pochutiny.
Každopádně obědová pauza byla trošku únavná, sluníčko chvílemi slušně hřálo a na většině bylo vidět, že by nejraději zaujali vodorovnou polohu (někteří tak na krátkou chvíli i učinili).
Nakonec si po delší pauze opět oblékáme sedáky a zkoušíme své štěstí a dovednosti se udržet na Skalní věži Velbloud a Panna.
Elišce natáhnu na odpolední rozlez trojkovou severovýchodní stěnu, která končí na krásném balkónku asi 19m nad zemí. Jirka V. s Romanem si dávají severní hranou za 4+ výstup na Pannu, krásná cesta, kterou si pak rád také natáhnu. Eliška však stejné nadšení při svém přelezu této cesty nesdílela 🙂
Nakonec si dávám na Velbloudovi ještě Šilhavý boty za 6+ a Otcovská za 6, obě „krásné“ s některými pěkně vypečenými pasážemi … Štěpán je taky strašně „chválil“, každopádně nespadli jsme a to se bere jako úspěch.
Příjemně unaveni se pomalu trousíme zpět ke stanům, zahodit lezení a odměnit své tělesné schránky. Někteří slabší jedinci se s námi loučí a zdrhají pryč… no co jejich volba. Nás neodradí ani chladnější počasí, vítr a několikaminutový deštík. Počasí se však umoudří, a tak se nám večer a posezení u ohně, který kluci perfektně zásobili suchým dřevem z lesa, podaří přežít na výbornou. Zatímco sedíme u ohně, za našimi zády probíhá svatební veselí. Celou sobotu jsme byli svědky (asi) keltské svatby, občas kolem nás procházeli ve zvláštních oděvech a kostýmech jednotliví účastnici na svatební veselí v lese pod skalami. Nakonec se v celé parádně (přítomní ví) ukázala i samotná nevěsta se šikovnou družičkou 🙂
Svatební afterpárty nám příjemně hrála i při usínání a kdyby nenastal náhlý výpadek vnímání, mohli jsme ji poslouchat až do rána…
Opět „časné“ nedělní ráno, snídaně na sluníčku. Neděle byla na počasí dokonalá, sluníčko hřálo, ale nebylo nesnesitelně a hlavně vítr dostal rozum. Dopoledne zkoušíme ještě nějaké cesty, já nějaké pětečky na Velbloudovi, i když některé kroky byly v úplně jiné klasifikaci. Třeba nástup západní hranou na Pannu, viď Štěpáne 🙂
Jelikož čas letí, je dobré v nejlepším přestat, a tak se jdeme s Eliškou podívat ještě na vyhlídku zříceniny Rabštejn, kde pod námi leze Pepa s Tomíkem a Jirka Z. s Martinou.
Nakonec se všichni kolem 12. hodiny opět setkáváme u jídla a pití (kde taky jinde). Pak pobalit stany, nahodit již odlehčené batohy na hrby a hurá dolů k autům.
Většina se asi vydala k domovům, nicméně v okolí je tolik krásného, takže by byla škoda nevyužít zbytku nedělního volna a nepodívat se třeba na nedaleké Rešovské vodopády. Krátká procházka, kochačka, osvěžení (umytí noh) v chladném potoce Huntavy a pak k domovu…
Pája
