V roce 2001 jsme se vraceli z prvního výletu do Španělska. Po večerech jsme na parkáčích slyšeli o lezení na Montserratu. A tak jsme se tam zastavili. Tenkrát nebyly mobilní telefony ani přístup na internet. Průvodce jsme neměli, místo na spaní jsme taky nenašli. Po pár hodinách a krátké vycházce jsme jeli pryč. Od té doby jsem se chtěl vrátit a zkusit místní lezení.
Název Montserrat se překládá jako zubatá hora. Je to obrovský rozeklaný masiv slepence. Na jedné z teras stojí starobylý klášter. Nejznámější katalánské duchovní centrum budované od 10. století. Symbolem je černá soška Madony Montserratské.
Večer jedeme serpentinami vzhůru, kousek před klášterem najdeme malý páchnoucí parkoviště hned vedle silnice. Přespíme a ráno se budíme s výhledem na obrovský stěny. Balíme batohy a přejíždíme na parkoviště před klášterem. Za cíl jsme si vybrali čtyřdélkovou cestu „Boy Roca“ na věž Elephante. Z boku se věž podobá sloní hlavě a cesta vede přímo po chobotu slona, dále mezi očima až na temeno. Nejtěžší délka je za 6a+. To snad zvládneme v pohodě. Nástup je asi hodinu cesty od auta pohodlnou značenou cestou mezi skalama. Počasí zatím nic moc. Zataženo, fouká a je chladno. Najdeme nástup a začínáme. Tahám první délku za 3+. Aby nebyla nuda, tak je bez jištění a pěkně dlouhá. Druhýho frenda se mi podaří založit po 50 metrech. Na štandu pěkně fučí. Než Tom doleze první délku a natáhne druhou, jsem celkem ztuhlej. Druhá délka už je hezký lezení za 4, jištěná je třema nejtama.
Oba jsme překvapeni místním materiálem. Z Montsantu jsme byli zvyklí na slepenec tvořený bramborama ze stejného materiálu podobný velikosti, lezení tam bylo většinou po dírách. Tady na Montserratu je slepenec různorodější, od malejch kuliček po velký hroudy, koule, cihly a dlaždice. Materiálem je vápenec, pískovec, travertin, občas křemeny. I barevně je skála různá. Děr je pomálu. Držíte zde obliny a stisky. Občas mám pocit, že si po dvaceti letech lezení po Evropě doplňuji vzdělání.
Vychází na mě nejtěžší délka. Kolmáč od štandu je nádherný lezení. Nejtů je dost, netřeba se bát. V polovině se chobot překlání a 10 m je zlehka převislých. Než ty hroudy a cihly přeberu, a vymyslím, tak mi nateče a musím dvakrát sednout. Dost vytrvalostní pasáž. Ze štandu koukám na Toma. Taky funí a odsedává. Shodujeme se, že zdejší klasa i styl jsou přísný. Tom dolejzá poslední délku za pět. Lezení už se pokládá a obtížnost postupně klesá. Jsme nahoře. Počasí se zhoršuje. K větru a zimě se přidává mrholení. Sestup si částečně pamatujeme z internetu, částečně jdeme podle intuice. S trochou opatrnosti to jde bez lana. Stojíme u nástupu a prší. Trojice Francouzů je v nejtěžší délce. Dva druholezci vytahují žebříčky, věší je do nýtů a stoupají ke štandu. Tak tohle vidím poprvé, znal jsem to jen z vyprávění. Sejdeme ke klášteru. Sušíme se v restauraci s turistama mnoha národností a pijeme kafe z papírových kelímků. Prohlídneme si klášter. Je všední den a prší, tak se k Madoně dostaneme bez čekání. Chvíli postát a poděkovat za parádní výlet.
Zážitky z cesty
Jeden den trávíme v La Seu d´Urgell, mohutná románská katedrála vypadá jako pevnost. Vedlejší křížová chodba se starým kostelem je klidné prosluněné místo jak stvořené k odpočinku. Procházíme staré kamenné město a ochutnáváme španělské národní jídlo – paellu s krevetami a škeblemi. Informaci, jak se dostat do krevet, dostáváme po telefonu z Třebíče. Zkoušíme Danovi poslat fotku z olympijského kanálu, ale zrovna nepouští vodu – škoda.
„Vidím nějaký volavky.“ hlásí mi Tom. Zrovna řídím kousek od Perpignanu a v hlavě mi chvíli šrotuje, jestli volavky loví v moři. Po chvíli mi to dojde. Na jaře se okolo pobřeží vrací plameňáci z Afriky. Zastavujeme na první pláži a od jedné rodiny si půjčujeme dalekohled. Jdeme co nejblíž a pozorujeme hejna plameňáků, jak loví v laguně.
Poslední pozdrav z výletu mi přišel v půlce května. „U Narbonne jste překročil rychlost o 11 km/h.“ „Posíláme Vám složenku na 45 Euro.“ République française
Petr Fiala
