Už to bude nějaký pátek, co jsem ti naposledy psal. Jistě si dobře vzpomínáš, že naše poslední setkání nedopadlo nejlépe. Nezlob se na mne, ale v dopise jasně stálo tučné konto a štíhlou přítelkyni. Moc by mě zajímalo, jak by ses zachoval na mém místě, kdybys byl celý rok hodný a na Štědrý den, měl na účtu 20 korun a za dveřmi bych stál já s obrovskou krabicí, do které by se bez problémů vešlo stádo slonů. Pevně doufám, že všechna tvoje zranění jsou již zahojena a můžeme vše hodit za hlavu. Co jsme si, to jsme si.
Letos si přeji k Vánocům jen dvě věci. Někdy v průběhu srpna obesílal mailem Tomík několik lidí, jestli by s ním někdo nejel na ledovec do Rakouska. Celé to vlastně inicioval Pavel Klement, ale to není důležité. Pěkné už bylo, že si na mě Tomík vzpomněl, protože na mě většinou zapomíná, ale já se na něj za nezlobím. Už je starší, nemůže si vše pamatovat. Uplynulo několik dní. Volá Tomík… Má prý moje číslo uloženo v oblíbených, tak jestli s ním a Pavlem nepojedu na Grossglockner (3798 m). Informace, že jsem v jeho oblíbených přátelích a fakt, že se jim nikdo další neozval, mě přesvědčila. Bylo mi jich trochu líto, že nemají žádné kamarády. Akce sice kolidovala s Hruboskalskem, ale na písku jsem letos párkrát byl, takže ledovec dostal přednost. Jak už to v Alpinu bývá folklórem, čtyři dny před odjezdem jsem věděl jen datum a čas odjezdu, takže jsem si musel v práci s kolegou upravit zahraniční pracovní cestu, abych byl doma včas a stačil se nachystat. Tři dny před odjezdem jsem byl požádán o telefonát na horskou chatu a pokusil se domluvit ubytování, protože na Pavlův mail nikdo neodpověděl. Informace o plné chtě mě moc nepřekvapila. Víkend sliboval pěkné počasí a domlouvat ubytování dva dny před plánovaným odjezdem… No nic. Byl čtvrtek večer 22.00 hodina a kluci dorazili, aby mě naložili. Dá se říci, že cesta byla celkem v pohodě. Celou cestu jsem střídavě pospával. Pavel odřídil většinu trasy a ráno zalehl do auta, aby se trochu prospal. To mu ale nebylo umožněno, protože nedočkavý Tom neustále chodil do auta a nenechal Pavla spát, až ten značně podrážděn, rozhodl se po počastování Toma několika sem nehodícími slovy, že je tedy čas vyrazit na cestu. Cesta na chatu vedla nejprve lesní cestou, poté se změnila na úzkou cestičku táhnoucí se až k chatě Stüdlhütte, kde se Tomík pokusil domluvit ubytování, ale byl odkázán do patřičných míst. No nic, i na tuto variantu noclehu jsme byli připraveni. V pozdním odpolední jsme vyrazili po plánované cestě hřebenem Stüdlgrat (Obtížnost je od I-III, jedna kratší plotna IV) k ledovci, kde jsme našli místo na bivakování. I přes přísný zákaz bylo okolo nás rozeseto několik dalších skupinek lezců. Tomíka bolí hlava, pravděpodobně jednodenní aklimatizace v Třebíči po návratu z Nizozemí nebyla úplně dostatečná. Řešením byla kouzelná pilulka, kterou si dovezl s sebou. Zapadá Slunce, jde se spát. Připravuji si svůj péřový spacáček a těším se nádhernou noc pod hvězdami. Tomík s Pavlem vytahují spacáky se žďáráky. Už chápu, proč má Pavel tak malý batoh. Jeho spacák má velikost i sílu mikroténového sáčku na chléb ze supermarketu. Teplota padá lehce pod nulu. Je půl dvanácté a Pavel poskakuje u spacáku. Bavili jsme se, že vyrazíme brzo, ale až takhle? Tak ne, je mu jen zima. Půjčuji mu péřovou bundu a Pavel se vrací zpět do sáčku. Okolo páté hodiny nás Tomík budí, že je čas vyrazit. Balíme spaní, nasazujeme mačky, navazujeme se do lanového družstva v sestavě se mnou na čele, následuje Pavel a Tomík. Za svitu našich čelovek se řadíme do procesí, které už je před námi na cestě k vrcholu. Ujdeme pár desítek metrů po ledovci a lano se napne. Ohlédnu se, kluci mávají, že potřebují pauzu. Asi po šesti stech čtyřiceti devíti zastávkách na nabrání sil, se mi podaří dotáhnout ty dva páprdy ke skále. Je čas na lezeckou část. Tomík vyráží s mačkami na první délku, Pavel jistí a já si zatím sundávám mačky, protože to nevypadá, že se s nimi leze extra pohodlně. Sakra, můj obal na mačky bere vítr a klouže dolů po ledovci. No nic, tam dolů nejdu. Připevňuji si mačky na batoh a upravuji úvazek. Hmm, tak tentokrát už tam jdu. Z nezamčené karabiny se mi na položeném batohu uvolňuje jedna z maček a klouže po ledové krustě za obalem. Skvělé. Pavel mě spouští v botách dolů, kde se na chvíli odvážu, vezmu mačku a vyběhnu zpět. Obal bere vítr dál a dál do nenávratna. Jsme zpět na skále a měníme pořadí. Tentokráte vyrážím první a domlouváme se na současném postupu pro urychlení postupu. Cesta je bezproblémová, trochu zasněžená, místy ledová. Pomalu pokračujeme vzhůru a cestou děláme zastávky, aby někteří s horší kondicí nabrali dech a sílu. S postupujícím časem je vidět fronty lidí, kteří se vydávají na stejnou cestu. Je to šílené. Spousta skupin nás předbíhá, jsou mnohem rychlejší. V několika případech jde o starce a děvčata. Většinou jdou ve dvou, takže je to logické. Když nás předběhne skupina tří lezců, z nichž dva jsou malé děti, tak už je něco špatně. Okolo poledne se dostavuje kýžený cíl. Dáváme svačinu, uděláme povinné vrcholové foto a vyrážíme na neméně strastiplnou cestu dolů, kde se potkáváme s hordami turistů postupujících nahoru sestupovou cestou. Po několika hodinách se dostáváme k chatě Erzherzog-Johann, kde si dáváme malou pauzu a postupujeme zpět do údolí k chatě Stüdl. U chaty se rozdělíme. Nepotřebuji odpočívat ani jíst, tak pokračuji dále sám k autu. Cesta je to úmorná, na lesní cestě si člověk neustále říká, teď, teď už musí být ta ohrada s krávami. Znamení toho, že už je skoro dole. Konečně u auta. Převléknu se do suchého oblečení a natáhnu se v autě. Po cca 1,5- 2h doráží Pavel s Tomíkem. Balíme věci a okolo jedné hodiny ráno vyrážíme domů.
Vím, že tě to Ježíšku vůbec nezajímá, že lezu někde po horách, ale napsal jsem ti to proto, abys pochopil, že ty dárky vážně potřebuji. Že potřebuji nový obal na mačky, který nakonec skončil někde v trhlině a hlavně nějaké nové, výkonnější kamarády, od kterých nebudu muset poslouchat, kde je co bolí, píchá, loupe a jejich chůze se s přibývajícím časem mění na kombinaci zvoníka z chrámu Notre Dame a hraběte de Peyrac. No hele, nebo víš co, když nad tím tak přemýšlím, možná mi bude stačit nůž, který si budu moci přidělat na úvazek a v případě potřeby odříznout přebytečnou zátěž, jestli mi rozumíš.
Jen pro tvoji informaci, mám pár židovských přátel, kteří si na tebe někde počkají, kdyby se ti to zase nějak zvrtlo s tím dárkem.
Moc ti děkuji Tvůj Honzík.
