Tak máme dlouho očekávaný a první (snad jich bude víc) oficiální TJ Alpin triatlon úspěšně za sebou. Snad už se všech 9 účastníků dostatečně vydýchalo, někteří si přeléčili šrámy z boje (skoro o život) a dostatečně vstřebali určitě silné zážitky z boje se svým tělem.
I když byl termín určený dlouho dopředu, i tak se některým zavoduchtivím netrefil do osobního/pracovního kalendáře a se slzou v oku museli letošní klání vynechat. Ostatní asi nesebrali dost odvahy zabojovat si s dalšími blázny a zkusit si co v nich je a zvítězit – ano zvítězit, protože každý kdo dokončil zvítězil hlavně sám nad sebou.
Den D, něco kolem půl desáté se před zemědělkou začínají scházet a sjíždět známé tváře. Závodníci „natěšení“, ti soutěživější nervózní jak to půjde a jak by se mohli umístit 🙂 Voda v Kuchyňce je teplá, ale taky začíná pěkně zelenat a moc nevoní. Ale na to se v závodě nebere zřetel a s úderem desáté hodiny, poté co nám to Eliška odstartovala, za dohledu odpovědného sudího Pepy B. se všichni vrháme „nadšeně“ do již zmíněné kvalitní vody Kuchyňky. Přeplavat na druhou stranu, oběhnou improvizovaný kužel a zase zpět na břeh.
Ve vodě se rychle dostal do vedení Jirka V. což se i vzhledem k četným plaveckým tréninkům v Chorvatsku dalo očekávat. Nicméně měl velkou konkurenci Lídu, která mu i přes drobnou srážku krátce po startu (promiň 🙂 dýchala na záda a o pár sekund později jako druhá vybíhala na břeh. Voda není moje silná disciplína, takže jsem kolegiálně „nechal“ zdatnějším plavcům možnost zabojovat si o dobrý čas a vytvořit si nepatrný (nepodstatný) náskok.
Triatlon má sice 3 hlavní disciplíny, ale nesmí se zapomínat ani na 2 přechody v depu, které taky mohou v silné konkurenci rozhodovat o celkovém umístění. Takže rychle z vody, obout se, dres, helmu a šup na kolo – plavky uschnou za první kilometry. Žádné zbytečné převlékání. Jirka V. s Lídou ale využili čas v depu taky parádně takže již šlapou do pedálů a Lídu se mi daří předjet po prvním kilometru. Jirka si trasu trošku prodloužil o ulici níž, takže společně přijíždíme na křižovatku ke Kmotrovi a začíná se litý boj s pedály, kopci a dalšími nečekanými vlivy. Jako třeba rodinka na kolech, motající se při výjezdu od Lubí, tam je mi Jirka stále v patách. Pak přichází mírné stoupání a následný sjezd po polňačce k Trnavě. Tam nastává hlavní zádrhel, kde i přes malý náskok musím hodně zpomalit, protože místní traktorista se rozhodl pro spanilou projížďku a zabírající celou šíři polňačky, nevidíc, neslyšíc brání v rychlejší jízdě. Tady mírně podezírám Jirku, že to měl domluvené 🙂
Chvíli jedeme s Jirkou spolu, ale závod není o povídání na to jsou hospody, tak se přesně v půlce Trnavy na desátém kilometru nekolegiálně odpojuji a po projetí hlavní silnice na VM jdu dupat dlouhé a táhlé stoupání k Budíkovicím. Pak rychlý sjezd, Budíkovice, proletím kolem Lenina, ale místo zastávky na chladivý nápoj musím vzít za vděk vodě co mám na kole… ještě jedno delší stoupání a pak by to mělo být hlavně z kopce. Při klesání k Třebíči nabrat rychlost, pak prudká odbočka vpravo, Zámiš, poslední mírné převýšení a při pohledu na hodinky nevěřícně koukám na parádní čas. Takže poslední km nepolevuji z tempa, proletím kolem děvčat, která mají usměrňovat dopravu u zěmědělky k právě konanému dni otevřených dveří a koňské výstavě. Za pár sekund sesedám z kola, zahodím ho v depu a pak se vydat na nekonečné kroužení kolem rybníka.
Po 20km dupání do pedálů je přechod do běhu dost divoký, nohy jsou ztuhlé, nechtějí poslouchat, je potřeba zapojit jiné partie a celkově je rozbíhání trošku těžkopádné. No jo ale dal ses na boj tak bojuj. Vybíhám, po 200m vidím přijíždět Jirku V. na kole a postupně kroužím kolečka. Vedro je na padnutí, pěkně nám letos smaží, už abych byl v cíli 🙂 Jedno kolo běžím s kamerou v ruce, ale poté co ji odevzdám vidím jak sebou sekne při odbočce z hlavní silnice Martin. Sbírá se a bojuje jako lev, asi OK, posléze se dozvím že sebou sekl ještě jednou na konci cyklo úseku, jelikož měl píchlé kolo, to moc neposlouchalo a během jízdy na kole ještě zastavoval a 3x dofukoval, i tak měl parádní čas. Nicméně je to lev, tak se i s krvavými lokty a po noční vydává do běžecké části odkroužit si svých 6 koleček a naběhat 5,1km. Jak pomalu dobíháme do cíle, každý se rád schovává do stínu vrby, vydýchává a pomalus si sdělujeme zážitky ze závodu. Nesmíme ale zapomínat sledovat poslední běžce na trati, zapisovat jim časy, ale hlavně fandit a povzbudit ke zdolání posledních koleček a metrů.
V cíli pak předám malé památeční medaile a děkuji všem za účast, kdo ví snad se příště připojí znovu, v což pevně věřím. A výsledky? Vše je v tabulce pod článkem. Nicméně musím vyzdvihnout v ženské kategorii Klárku Ř, která vybojovala 2. místo a Lídu J. jež si vybojovala zlatou a absolutně byla na překrásném třetím místě. V pánské kategorii byl třetí Roman O., druhý Jirka V. a první (ani se mi to nechce psát) asi já, i když to působí dost podezřele 🙂
Celou dobu nás bedivě sleduje bystré oko Pepy, který zapisuje časy jednotlivých závodníků, Eliška fotí jako o život, Honza nám odpilotoval dron s kamerou, tak máme podchycenou dokumentaci takřka na jedničku. Za péči o nás závodníky jim patří obrovské poděkování, že se jim chtělo skoro 3 hodiny pařit na sluníčku a podporovat nás pár bláznů.
Pavel
