Letos jsme se vydali do chorvatského národního a lezeckého parku Paklenice u města Starigrad, abychom otestovali naše lezecké schopnosti na ostrém nebo oklouzaném vápenci, zalezli si více délkové cesty a odpočinuli u moře. Někteří zde už byli podeváté, někteří z nás naopak poprvé.
Pondělí:
V pondělí se vyjíždělo dvěma auty z Třebíče v sedm hodin ráno, bylo zataženo a když jsme nasedli do auta, začalo pršet. Cesta probíhala hladce kromě Znojma, kde jsme chvíli stáli na semaforech a pak v koloně na dálnici. Když jsme po náročné cestě autem s bolavými zády konečně dorazili na ubytování, setkali jsme se s posádkou druhého auta. Po chvíli přestalo pršet a rozhodli jsme se vyrazit na krátkou procházku k pláži. Do moře jsme vlezli čtyři, po dešti bylo překvapivě teplé, ale jakmile jsme vylezli a začali se převlékat, začalo pršet, pršelo čím dál víc, a proto jsme se vydali zpět. Vrátili jsme se celí promočení. Večer jsme si pak zahráli karetní a deskové hry, poseděli na verandě a šli spát.
Úterý:
Ráno pořád ještě pršelo. Chvíli to vypadalo, že i nepřestane, později ale obloha prořídla a my jsme tedy vyjeli konečně do parku. Některé části skal byly pořád mokré a vytékala z nich voda, řeka byla rozbouřená, valila se přes kameny a znemožnila tak přístup k některým lezeckým cestám. Zůstali jsme hned na začátku v oblasti Klanci a pustili jsme se do méně mokrých cest. Lehčí cesty byly lezci oklouzané a obtížnost tím stoupala, tomu jsme se ale museli přizpůsobit a pouštěli jsme se do dalších i obtížnějších. Po chvíli dokonce vykouklo sluníčko a bylo teplo, to ale nevydrželo dlouho a obloha se zatáhla, sbalili jsme si věci a vrátili se na parkoviště v pravý čas, kdy už zase začalo kapat. Naštěstí jsme na oběd dostali výborné rizoto. Večer se z deště stala bouřka, lézt už jsme tedy bohužel nešli. Přišli za námi Dana a Jirka M., se kterým jsme naplánovali na další den více délkové lezení a měli jsme v plánu všichni vyrazit na 120metrovou cestu Šaleški, která se nachází na hoře Anića kuk.
Středa:
Ve středu už bylo hezky, brzo ráno jsme se sbalili a vyrazili, aby na skále byl stín a byli jsme tam první. Cestou parkem jsme procházeli kolem popadaných kamenů a rozlámaných laviček, které byly důsledkem bouřky v noci. Chodníkem v lese jsme měli dojít k nástupu na lezeckou cestu, ta byla ale za řekou, ve které bylo tolik vody, že i cizí parta lezců zkoumala možné způsoby, jak ji překonat. Nakonec jsme usoudili, že je proud tak silný, že se nám řeku přejít nepodaří a vrátili jsme se zpět ke sportovním cestám. Já, Lukáš a Jirka M. jsme se ale rozhodli, že bychom mohli zkusit cestu Nosorog, na kterou sice svítilo slunce, ale byla hned u parkoviště a neměla být náročná. Vzali jsme lana a šli jsme na to. Jelikož jsme ještě takovou cestu kromě Jirky nelezli, učili jsme se to za pochodu. Prvních pár délek nebylo nijak náročných, ale vyzkoušeli jsme si jištění na štand a lezení s jiným typem lana. Z cesty se otevíraly krásné výhledy a bylo to úplně něco jiného než krátké cesty. V půlce jsme se potkali s cizinci, kteří nás trochu zpomalili a zároveň nás nechali se opékat na slunci, které už bylo celkem vysoko. Na vrchol jsme se dostali trochu později, než jsme chtěli, ale byli jsme tam. V průvodci bylo zaznačené, že se sestupuje po svahu, který ale na sestup moc nevypadal. Po krátké úvaze, jestli někde není slaňák a hledání cesty, jsme se vydali po nevýrazné pěšince po ostrých kamenech dolů. Místy jsme potkali provizorní slaňáky, které dřív někdo založil. Kameny se nám sice sesouvaly pod nohami, ale dolů na pevnou zem jsme se dostali. Po pozdním obědě jsme zašli na pláž, u které bylo workoutové hřiště, kde někteří předvedli své gymnastické dovednosti.
Čtvrtek:
Tento den jsme se šli naposled rozloučit s parkem a vylézt ještě nějaké cesty. Únava z předchozích dnů se projevila a ruce už tak nespolupracovaly. Po krátkém zalezení jsme se vrátili na oběd. Po jídle jsme šli na vzdálenější pláž, tentokrát dát ahoj moři. K večeru už se nám lézt nechtělo, Lukáš s Jirkou ještě do parku šli. Ve třech jsme se rozhodli zdolat vrchol Aničy, pomaleji za námi šli ostatní, kteří nedošli až na vrchol, ale pořídili pár pěkných snímků celého masivu Aniči. Na cedulce se psalo, že cesta zabere dvě hodiny na vrchol, už bylo ale pozdě, tak jsme nasadili rychlé tempo a těsně před vrcholem už z nás lil pot. Závěr cesty vedl po ostrých balvanech, takže jsme si nakonec i trochu zalezli. Nahoře byl nádherný výhled na moře a ostatní kopce. Po pořízení vrcholových fotek jsme seběhli do údolí a výsledný čas celé cesty jsme měli za dvě a půl hodiny. Večer už jsme jen odpočívali.
Pátek:
Nastal den, kdy jsme odjížděli, sbalení proběhlo poměrně rychle a vyrazili jsme domů okolo 8:20 první auto a druhé o hodinu později. Po cestě jsme se opět na stejných místech zdrželi, ale nic hrozného. V pořádku jsme dorazili domů a teď už nás čekal jen zasloužený odpočinek.
Adam
