Parkoviště v Libušině údolí, díl šestý. Pošesté se scházíme na tomto místě, abychom potrápili svá těla činností pro horolezce značně neobvyklou, tedy během. Jako správní horolezci běžíme samozřejmě směrem nahoru, na nejvyšší vrchol v okolí, tedy Pekelný kopec, anglicky Hell´s hill, německy Höllesberg, rusky Aдсkaя гopa, případně Helvetti vuori řečí našich finských přátel.
Část našeho oddílu této akci doposud nepřišla na chuť, prohlašujíc, že běh je činnost vhodná pro blázny, atlety, či jiné olympioniky a neslučuje se se zdravě zevlounským horolezeckým životním stylem. Naštěstí máme i zdravé jádro, které chápe věci v širších souvislostech, tudíž si uvědomuje, že běh je nanejvýš vhodný k vytvoření žízně (na pivo) a hladu (na špekáčky).
Sestava, která se na zmíněném parkovišti schází v sobotu 6. 4. 2019 je tedy víceméně obvyklá, ovšem je zde i pár nováčků, z jejichž bezstarostných výrazů je zřejmé, že nevědí, co je čeká. Akce má hned v počátku nepříjemný zádrhel, týkající se společné předstartovní fotografie. Tradice velí, že se fotíme na kapotě či střeše našeho doprovodného vozu ARO 4×4. Ten jsme letos bohužel neměli k dispozici a majitelka záložního Fordu Mondeo tento typ aranžmá z nepochopitelných důvodů striktně odmítla.
Nezbývá, než se přes tuto drobnou poskvrnku přenést a vyrazit na hráz jezírka, místo ostrého startu. Po krátkém výkladu tratě (pořád do kopce, držte se šipek) dochází k startovnímu výstřelu. Úvod je opatrný, na úvodní rovince každý hledá optimální tempo, někteří doposud vtipkují. Změna nastává v začátku stoupání, kde probíháme freneticky povzbuzujícím špalírem sazečů stromků. V takové atmosféře jdou zasvé všechna předsevzetí o udržování rozumného tempa a každý se snaží prodat vše, co v něm vězí.
Po úvodní lesní části, kde je nutno zdolat poměrně velké převýšení, následuje poněkud volnější polní pasáž. I tam narážíme na dav fanoušků, jen místo sazenic je vybaven kočárky s dětmi. Zde došlo k drobnému incidentu, kdy se jeden z diváků pokusil inzultovat vedoucího závodníka. Bylo to nečestné a nesportovní a mohlo se jednat o ztracený závod, naštěstí se to odehrálo v polích, takže nebylo k dispozici poleno, které by mohlo být vrhnuto pod nohy. Závod tedy pokračoval dál, blížilo se vyvrcholení celého klání. Tato pasáž bývala za starých časů rovněž lesní, nyní už spíše paseční. Jediný lehce klesavý úsek si vedoucí trojice postupně okořenila ostrým pozičním soubojem při předbíhání traktoru, při kterém došlo i na lokty, případně blatníky.
Pak už zbývá jen jediné- vydrápat se kolmo nahoru průsekem, zvaným Pekelná stezka. Bůhví, proč se jmenuje zrovna takto, vždyť zdatní jedinci ji dokážou zdolat i bez použití rukou!
Konečně jsme v cíli. Někdo dřív, někdo později, ale v rozmezí půl hodiny, se na vrcholu scházíme všichni. Rozděláváme oheň, otvíráme pivo, lehký deštík vidí, že nám náladu nezkazí, proto brzy ustává. Následuje vyhlášení vítězů, v mužské kategorii bez problémů, v ženské musí dojít ke kompromisu, protože ani cílová fotografie nedokázala určit, která ze tří závodnic proťala cíl jako první.
Dopoledne uběhlo v družné konverzaci jako voda, a kolem poledního opouštíme obávaný vrchol, abychom se mohli začít těšit, jak jej za rok zase zdoláme, přirozeně v rychlejším čase, než letos!
Hore zdar, Carlos
P.S. Pořadí v cíli:
1. Karel Konečný 23:38
2. Zbyněk Caha 24:00
3. Pepa (od Radky) 24:15
4. Karel Vidlák 25:28
5. Jirka Zajac 27:47
6. Honza Škaroupka 27:52
7. Jirka Zacha 30:43
8. Tomík Šoukal 33:50
9. Pepa Bajgar 34:20
10. Kája Konečný jr. (na kole) 36:18
11. Márv + Zdenda 40:48
12. Pája Konečná, Radka Svobodová, Kája Jakubcová 41.58
13. Jarda Zajac + Lucky 53:20
