A
je to tady, už zase mě bolí proužek pod zadkem (Kdo říká, že ne, že v pohodě, měl by si zajít na vyšetření nervových zakončení anebo nepodcenil situaci a podprdelník si pořádně vyztužil). Ale to předbíhám.
13.12 se členové TJ Alpin Třebíč, jejich rodinní příslušníci a kamarádi vydali na tradiční pouť pod Bílou skálu u Luk nad Jihlavou, aby uzavřeli uplynulou horolezeckou sezónu.
Ve vlaku se nás sešlo nejméně dvakrát do tuctu a na nádraží v cílové stanici doplnila stavy posádka dvou aut. Tradice stíhá tradici – cesta je opět rozmoklá, potokem teče nepříjemné množství vody, které nás nutí hledat lepší brod, děti se opět vyválejí v blátě, dřevo je mokré, stromky vyšší. Jak říkám – tradice.
Táborák se trochu rozhoří za vydatného přispění plicní kapacity foukačů a nakonec se opečeného párku dočkají všichni, včetně těch, co je zapomněli doma v lednici (Nejsme žádní lakomci, no ne?). Mrazivé počasí nás letos nedrtí, ale ani tak tekutá vnitřní zahřívadla nezahálejí, však je co zapíjet. Mnoho z nás se v letošní sezóně dostalo do dosud nepoznaných končin, nebo se vypracovalo do nejlepší formy, či připilo svému andělu strážnému. Každý má na co vzpomínat.
Posilněni spustíme z Bílé skály lana a už odhodlaně sjíždí dolů po Dülferově způsobu jeden lezec za druhým. Ultra masochisté na jednom pramenu, masochisté na dvou a ti malí, či trochu méně bolesti vzdorní, v úvazku. Venca letos poprvé zapomněl svou ovčí slaňovací úpravu a jako naschvál se mu lano drobátko zařízne.
Netrvá to dlouho a na skále je zase tichoučko, teď už máme opravdu po sezóně. Postáváme pod skalou a ještě chvíli si vyprávíme, smějeme se a nadšeně spřádáme plány na následující rok. Pak už se nějak samozřejmě sebereme a vyrážíme do Luk do tepla útulné hospůdky jako posledního rozcestníku před návratem vlakem, autem i pěšmo. Na rok opouštíme to místo, které nám vždycky připomene, že pořád je kam jít, kam se vracet, že to občas bolí a vždycky se zaryje hluboko pod kůži i do paměti.
Tak hore zdar, bando!