Sobota 9.12.2017, 9,15 minut, Třebíč, Hlavní nádraží.
Je jasné, že se chystá něco Velkého. Odbavovací hala i přes svou pompéznost začíná zvolna praskat ve švech, a to přesto, že nefalšovaní horolezci po chodnících, silnicích i kolejích teprve přibíhají k nádražní budově.
Pestrá směsice turistů, milovníků brněnských vánočních trhů a nás, ostřílených horalů je těžkou zkouškou pro psychiku zaměstnanců ČD. Jako první s nervy nevydržel jakýsi muž v placaté červené čepici, vběhl do haly a začal vykřikovat, že všichni, kteří chtějí kamkoliv jet, mají okamžitě nastoupit do vlaků, o jízdenkách se prý bude smlouvat až tam.
Nastal všeobecný mumraj, při němž někteří naši členové podlehli podmanivému lákání „Použijte podchod k druhému nástupišti“ a radostně odjeli rychlíkem směr Brno (pro jedince méně orientované v místopisu- jedná se o městečko, ležící opačným směrem než cíl naší cesty, Luka nad Jihlavou).
I přes tyto drobné peripetie většina z nás dorazila na místo určení, po krátkém zrychleném přesunu a nabrání automobilistů jsme v utěšeném počtu stanuli pod Bílou skálou. Následující činnost je již dobře nacvičena- bleskové rozdělání ohně (jedním zapalovačem), opékání buřtů (ti bohatší), chleba (ti chudší) a sýra (ti zapomětlivější), pokračuje i ve vlaku zahájená společná degustace přinesených nápojů. A jelikož se Vánoce kvapem blíží, nechybí ani ochutnávka cukroví, některé je (modří, vlastně zelení už vědí) obzvláště vypečené.
Počasí je vcelku slušné, ale přece jenom zimní, a tak po příjezdu betálnéch brněnskéch borců přistupujeme k zlatému hřebu programu- samotnému slanění. Vše probíhá jako na drátkách- žádné osmimetrové odskoky, vykloubená ramena ani jelita připomínající potrestaného uprchlého otroka, nic z toho se tentokrát nekoná. Pravda, i tentokrát se najdou jedinci, kteří se z neznámých důvodů odmítnou, podobni andělům, ladně spustit do údolí, ale každé stádo má své černé ovce. Mně osobně by to za ty tvrdé postihy nestálo, ale žebříček hodnot má každý nastaven trochu jinak.
Po uhašení ohně a úklidu tábořiště následuje druhý, ještě zrychlenější, přesun do další osvědčené štace- restaurace Dolnička. Tento je zpestřen pouze krátkou koupelí obzvlášť otužilých dětí. V restauraci nás čekají samá pozitiva a sociální jistoty- teplé i chlazené nápoje, chutné pokrmy apod. Někteří jedinci si stále plně vychutnávají již dříve zkonzumované cukroví.
V této uvolněné atmosféře dochází k postupnému rozpouštění naší společnosti, část odchází na vlak, část odjíždí auty, obzvlášť rezistentní jedinci odchází do dalšího restauraračního zařízení- nádražní restaurace v Přímělkově. Tam dochází k zhodnocení akce v užším kruhu, opět za asistence krajových specialit- mastidla, klobás a piva s bodlinami. Nedlouho po odjezdu dalšího vlaku, který odvezl další část osazenstva, se zvedáme i my zbývající, smíření s pěším pochodem až domů (až na jednu nic netušící výjimku). Jako slušně vychovaní mladíci se, přirozeně, srdečně loučíme s náčelníkem Sedícím Býkem, úřadujícím u vedlejšího stolu.
Po nedlouhé procházce se ocitáme poblíž hospody v Číchově. Nic netušící výjimka zjistila, že poslední vlak do Třebíče odjíždí až za 35 minut, na základě čehož jsme vlákáni i do tohoto zařízení, tzv. „na jedno“. Onen jedinec, narozdíl od zkušenějších harcovníků netuší, že za pultem pracující Mexičan má velmi středoamerické tempo obsluhy, takže výsledek je jediný možný- vlak mizí v kaňonu bez něj. A tak mizíme v kaňonu i my, ovšem bez vlaku. Chůze po kolejích je první z obávaných sektorů, kde se odděluje zrno od plev. Zrno na plevy samozřejmě vždy kamarádsky počká, a tak si společně vychutnáváme i další příjemné úseky- rozrytou louku pod Novou Vsí a řepkové pole za Červeným mlýnem, vše potmě (na osvětlovací tělesa je uvaleno přísné embargo) a v maximálním tempu.
Závěrečná pasáž přes Sokolí do Třebíče je již za odměnu, a tak se v kompletním počtu pěti osob dostáváme do svých domovů, lehce opotřebeni, ale šťastni.
Tak za rok zase!
Carlos