Už je to tu zase. Krátké kalhoty a sukně se stále více přibližují ke dnu skříní, zatímco aktuálně nošené oděvy se vyznačují větším množstvím i tloušťkou. Stromy shodily listí, některé i jehličí, kůru, případně byly shozeny celé pomocí motorových pil a harvestorů. A když se z nebe začaly snášet první vločky sněhu, bylo všem jasné- je třeba důstojným způsobem završit proběhnuvší lezeckou sezónu. Na to máme osvědčenou metodu, zvanou Poslední slanění.
Reálie jsou osvědčené: Vlakem do Luk nad Jihlavou, odsud pěšky na Bílou skálu, kde dojde k samotnému vyvrcholení.
Na rozdíl od loňského nádražního dobrodružství probíhá vše hladce. Všichni jsou tu včas, dokonce s takovou rezervou, že stíháme i nakoupit jízdenky. Poté již stačí zablokovat vstup do podchodu, díky čemuž se podaří všechny účastníky vehnat do správného vlaku. Cesta ubíhá jako voda, bez přestupů a výluk, takže se na peróně v Lukách shromažďujeme beze ztrát.
Pod nohama vrže čerstvě napadaný sníh, i sociálně alternativní osada Předboř působí téměř romantickým dojmem, prostě zimní idylka. Oblíbená trojice brodů je pokryta slabou vrstvou ledu, čímž vzniká spousta možností, jak je překonat. Někdy to připomíná ruskou ruletu, ale každé propadnutí je vyváženo upřímnou, škodolibou radostí těch, kterým se podařilo přejít suchou nohou.
S palivovým dřevem letos opravdu není sebemenší problém, takže oheň na opečení buřtů je rozdělán v rekordním čase. Špekáčků je taky dostatek, zvlášť když si nelámete hlavu, ze kterého batohu si je vytáhnete. Jsou i tací , kteří si své buřty, zasněni v romantické vzpomínce na loňské brněnské vánoční trhy, nechávají spadnout do ohně. Nechybí ani slivovice či svařák, prostě vše, jak má být.
Zima přece jenom zalézá za nehty, děti, hrající si v potoce, se zvolna obalují ledem, je čas udělat něco pro zahřátí. To něco je samotné slanění. Zde ovšem dochází k drobnému rozčarování. Dülferův sed je bezpochyby jedním z nejúčinnějších způsobů jak prohřát organismus (obzvláště na prdeli), ale mokré lano tentokrát působí zároveň jako chladič, takže zážitek ze slanění není zdaleka tak intenzivní, jak jsme zvyklí. Ti, co mají tento chabý zážitek již za sebou, se to alespoň obětavě snaží svým následovníkům zpestřit pomocí uzlíků na laně.
Všichni jsou již dole (živí a zdraví!), lano sbaleno, oheň uhašen, vzhůru do hospody! Stůl v restauraci Dolnička je již připraven, personál natěšen, chutné pokrmy navařeny, pitný režim zajištěn. Posezení probíhá k všeobecné spokojenosti, naše svědomitá konzumace je odměněna pozorností podniku ve formě cca 1. litru domácího vaječného koňaku. Vlak však již píská před tunelem (kecám, na téhle trati žádný není), takže drtivá většina z nás se zvedá a odchází k nádraží. Drtivá menšina zůstává ještě na jedno, poplatí, co zbylo a tichou nocí odchází po proudu řeky směrem k domovu.
Jak se však zpívá v jedné známé písni- Mým domovem ztichlá je putyka… Jedno takové zařízení se nachází u přejezdu v Přímělkově, takže zcela nepřekvapivě mizíme za jeho dveřmi, ostatně jako každoročně. Za pultem stojí velmi ochotný, leč nezkušený náhradník, který je lehce zaskočen naším požadavkem na zdejší tradiční drink- mastidlo. Se slibem, že to zkusí mizí v zákulisí, aby se zanedlouho vynořil se strašlivou zprávou. V ruce nese zkažené máslo, jednu z klíčových ingrediencí a nám je jasné, že toto je konec. Ztráta mastidla náz ochromila natolik, že před dvacátou hodinou se sklopenými hlavami odcházíme a potupně usedáme do vlaku.
Takto neslavně končí letošní poslední slanění, o to víc se však těšíme na další, rozhodnuti opět dojít až domů pěšky, jak se na správné chlapy sluší a patří!
Hore zdar!
Carlos
