Poslední slanění, to je taková vlajková loď našeho oddílu. Přitom taková blbost, že? Na existenci dülferova sedu se již několik generací horolezců snaží zapomenout, v rozvinutějších krajích (tam, kde slezli ze stromů o nějaký ten rok dříve, než v Třebíči a okolí- tj. prakticky všude) se jim to i daří. My ovšem na odkaz starého (dobře, zemřel ve 23. letech), tedy mladého dobrého Hanse Johannese Emila Dülfera nedáme dopustit. Má to několik důvodů. Nejpádnější je ten, že se narodil ve stejný den, jako současný předseda našeho oddílu (pouze o zanedbatelných 78 let dříve), dále proto, že je zároveň vynálezcem krásné lezecké techniky zvané sokolík, ale hlavně- jedná se o suverénně nejbolestivější způsob, jak se dostat ze skály dolů a přitom si zachovat alespoň padesátiprocentní šanci na přežití. Něco takového prostě nemůžeme nechat upadnout do zapomnění!
Veškerá naše činnost již za ta léta nese znaky zavedeného rituálu. Ranní sraz na nádraží, zmatek při nákupu lístků, postupně přerůstající v chaos po celé nádražní hale, úprk k vlaku (tentokrát všichni trefili ten správný!), obsazení celého vagónu a degustace prvních vzorků slivovice.
Cesta vlakem v uvolněné atmosféře utekla jako voda, následný přesun po vlastní ose k Bílé skále rovněž. Kombinace bláta, tří brodů a řádění proslulého dětského komanda (vedeného nejmenovaným rodinným klanem) byla zárukou, že ani banální procházka lesem nemusí být nuda.
Příprava ohniště pod skálou mohla nezkušenému pozorovateli připomínat stavbu barikády, ale špekáčků máme zkrátka hodně a tomu odpovídá i množství potřebného dřeva. Po zahnání největšího hladu a žízně (zdravíme mistry vinaře z Modry!!!) přistupujeme k samotné exekuci. U nás v oddíle máme takový pěkný zvyk, že se těm nedovyvinutým, méněcenným jedincům, kteří slaňují v sedáku, nebo dokonce neslaňují (sic!) vůbec, ani trochu nesmějeme. Ovšem kdo je skutečná žena či muž, to je snad zřejmé, ne?
Slaňování je samozřejmě velká zábava, ale v životě existují i povinnosti. A protože je v Lukách od 14:00 zamluvená hospoda, je nutné vyslat první předvoj, pobalit lana a vyrazit mu v patách. Jak se říká- všude dobře, v hospodě nejlíp, poctivě doplníme pitný i nutriční režim a pohovoříme na několik zásadních témat. Odjezd prvního vlaku se blíží, takže valná většina osazenstva opouští sál. Zůstávají pouze ti, kteří hodlají použít k cestě domů pěší přesun a ti, kteří se zdrželi na skále a nestihli se dostatečně občerstvit. Pěší část kolegiálně zůstává až do jejich poněkud kvapného („Deti, obliekajte sa chytro, možno budeme bežat“) odchodu na další vlak.
Pokud bychom měli další průběh akce připodobnit k nějakému filmu, jistě by byl nejvhodnější snímek s názvem „Řada nešťastných příhod“. Začalo to placením. Autor tohoto pamfletu platil poslední jako obvykle a opravdu ho nerozhodí, když musí občas zaplatit některé ponižující položky, kterých se zaručeně nedotknul (například rakytníkový čaj). Ovšem zapomenout zaplatit kachničku, nebo řízek, to chce již notnou dávkou roztržitosti! No nic.
Pěší přesun směr Třebíč nezačal špatně, naše pětičlenná skupina se navzájem ztratila asi po 300 metrech, aby se po kilometru opět šťastně sešla. Restauraci U gurmána v Bítovčicích vynecháváme, protože první postupný tábor je jasný- Přímělkov a místní specialita zvaná mastidlo. Tam ovšem přichází osudová rána- již z protějšího břehu je jasné, že je zavřeno. Je to kruté, zničující, nepochopitelné… Jako v mrákotách pokračujeme v cestě, dokonce málem napadáme do obávaného rygolu křižujícího louku před Dolním Smrčným. Hospoda v této obci je již od loňska zbouraná, takže plynule pokračujeme do Brancouz, kde chce Karel V. využít služeb Českých drah. Místní hospoda U Jána se u nás netěší dobré pověsti (jednou nás vyhodili již mezi dveřmi), takže ani srdečné pozvání místní průvodčí, jejího syna hostinského (trochu moc připomínal skinheada) nás nezviklalo a vyrážíme k Číchovu. Číchovská hospoda a její hostinský, zvaný Opičí ksicht (podobnost s mexickým hercem Dannym Trejo) jsou jednou z mála jistot tohoto světa, ovšem prndání jednoho člena výpravy, že tam má hnusný pivo a bla bla bla… nás místo posezení vyhnala znovu na trať, konkrétně železniční. Chůze po kolejích je taková trampská klasika, kterou si nemůžeme nechat ujít. Poměrně úspěšně se vyhýbáme i protijedoucímu vlaku.
V Přibyslavicích už je jasné, že nasucho to již dál nepůjde. Radniční hospoda svítí, takže bez řečí hurá dovnitř. Interiér nás vpravdě šokuje. Kolem zdí, na kulečníku, před pultem, na pultu, za pultem, všude zboží na prodej. Nově dosazený čínský správce vytvořil vpravdě multifunkční areál, něco mezi hospodou, Kauflandem a pizzerií. V šoku srkáme nedobrého ježka do doby, kdy vládce tohoto zařízení donese ke stolu štamgastů zlatý hřeb večera, něco co jsme nazvali kočičím ragú. Čichový vjem je tak silný, že kvapně opouštíme lokál a Makoš si až do Petrovic klade otázku vpravdě hamletovskou: „Vrhnout či nevrhnout?“ Naštěstí nedojde na Nerudu a jeho: „Kam s ním?“, a můžeme bez zastávek pokračovat až k domovu. Bezvýznamná epizoda s pomočkovaným polem a neúspěšným přeskokem potoka už nestojí za řeč.
Domů se dostáváme nedlouho po půlnoci, což je možná osobní rekord.
Jak by řekl Radovan: “ To jsme si zase báječně užili světa!“
Carlos
