V sobotu 5.prosince sice chodil Mikuláš, ale až večer. A tak jsme ráno vyrazili směr vlakové nádraží v Třebíči, odkud nám v 9:15 jel vlak do Luk nad Jihlavou. Na ten den hlásili ohromný vítr, všichni jsme byli oblečeni jako sněhuláci. Když jsem se ráno balila, termoska s horkým čajem a náhradní ponožky pro malého Káju Konečného nesměly chybět. Malý Kája každý rok spadne do potoka a velký Kája shání dětské ponožky. Tak proč nepomoci, že?
V Třebíči u okénka jsem si kupovala lístek, ale měla jsem jen tisícikorunu. Tak jsem se zeptala paní v okénku: „Můžu Vám dát tisícikorunu?“ Paní odpovídá: „No, když chcete, já si ji klidně vezmu.“ následoval smích nás obou. Vtom se za mnou ozval známý hlas: „Teda Radano, ty seš tak štědrá.“ Ano, byl to Kája Vidlák s humorem sobě vlastním. Popravdě tak moc štědrá nejsem, nechala jsem si většinu peněz vrátit…
Kluci plánovali, že vezmou i dron a budeme mít parádní video, ale vítr to zhatil. Nevadí, budeme mít přece fotky. Letošní slanění bylo i přes koronu jiné tím, že s námi měl být i lezecký oddíl z Jihlavy, a taky že tam byli. Původně jsme si mysleli, že už od vlakového nádraží půjdeme spolu, ale foukalo, tak šli Jihlaváci napřed. Cestou jsme se viděli, oni na kopci, my pod kopcem. Ale osobně jsme se potkali až u Bílé skály. Cestou ke skále jsou tři brody, letos byly dost hluboké, je dost vody. Děti byly přeneseny, kočárky to taky zvládly.
Kluci plánovali, že vezmou i dron a budeme mít parádní video, ale vítr to zhatil. Nevadí, budeme mít přece fotky. Letošní slanění bylo i přes koronu jiné tím, že s námi měl být i lezecký oddíl z Jihlavy, a taky že tam byli. Původně jsme si mysleli, že už od vlakového nádraží půjdeme spolu, ale foukalo, tak šli Jihlaváci napřed. Cestou jsme se viděli, oni na kopci, my pod kopcem. Ale osobně jsme se potkali až u Bílé skály. Cestou ke skále jsou tři brody, letos byly dost hluboké, je dost vody. Děti byly přeneseny, kočárky to taky zvládly.
Konečně jsme u skály, kluci rozdělávají oheň. I přes silný vítr oheň hoří a my si můžeme opéct špekáčky. Navazujeme první konverzaci s lezci z Jihlavy. Nejprve o špekáčcích, pak i na slivovičku přijde. Až mi bylo líto, že pak musím řídit.
Úderem dvanácté začne samotné slaňování. My máme lana na obvyklém místě přes převis. Naši přátelé z Jihlavy blíž k ohništi. Slaňujeme každý oddíl zvlášť. Někdo se sedákem, někdo Dulferovým sedem, což bylo ten den žádoucí. Samozřejmě si pořád povídáme a smějeme se. Skupinky se promíchávají, děti lezou na skálu bez jištění. Prostě klasika. Až mi bylo líto, že musím jít na vlak, protože jsem ten večer šla za anděla. Naštěstí spěchala i Eliška a Pája, tak jsem nešla sama. K vlakáči nás přiblížili Jirka Veselý s Romanem. Co víc si přát, stihli jsme to. Pak už jsme byli účastníky jen přes Messenger. Restaurace naštěstí byly ještě otevřené, tak si mohl zbytek výpravy alespoň pochutnat na zabíjačkovém menu.
Doufám, že příští rok bude už poslední slanění bez korony a opět s oddílem z Jihlavy.
A ještě jedna tradice byla dodržena. Karel spadl do potoka. Ale ne ten malý, nýbrž ten velký. Ale já už byla s ponožkami pryč, stejně by mu nebyly 🙂
Doufám, že příští rok bude už poslední slanění bez korony a opět s oddílem z Jihlavy.
A ještě jedna tradice byla dodržena. Karel spadl do potoka. Ale ne ten malý, nýbrž ten velký. Ale já už byla s ponožkami pryč, stejně by mu nebyly 🙂
Radka
Poslední slanění 2020