Poslední slanění 2021 – článek

Poslední slanění je akce tradiční, v našem případě i zimní, takže letošní počasí nám náramně káplo do noty. Ne, že by bláto taky nemělo něco do sebe, zvláště když jsou legendární tři brody po vydatných deštích rozvodněné jako jarní Yukon, ovšem sníh je sníh, že? V tomto ohledu  proběhla organizace na jedničku, sníh začal padat hned při příjezdu na Loucké (Lucké? Luční? no prostě tam, jak zastavuje v Lukách nad Jihlavou vlak) nádraží. Mezi sněhovými vločkami se hbitě proplétáme směrem k Bílé skále, přes oblíbenou vesnici Předboř (balkón na místní dominantě bude již příští rok určitě dostavěn) a brzy se dostáváme k prvnímu z již zmíněných brodů. Letos je nějaký neznámý zbabělec opatřil nadstanardním množstvím klád, sloužících k přechodu přes potok, takže odpadává přeskakování po viklajících se kamenech. Tento tah se naštěstí ukázal býti pouhým trikem na otupení bdělosti a ostružinatosti, takže se Karlovi (tentokrát zcela výjimečně V., nikoli jako obvykle K., ať již jr. nebo sr.), podaří i z této zdánlivě bezpečné lávky ještě za střízliva zapadnout oběma nohama do potoka. Po krátké pauze na obutí igelitových ponožek překonáváme již bez ztráty kytičky zbylé brody a odměnou je nám dosažení cíle naší cesty, Bílé skály. Rozděláváme oheň, vytahujeme nebytné propriety, tj. špekáčky, svařák, pivo a lihoviny, které za neustálého podupávání konzumujeme. Když chlad dosáhne takové intenzity, že je nutno nasadit na zahřátí něco účinnějšího, přistupujeme k samotnému aktu, tedy slanění, jak jinak než Dülferovým sedem. Tato zahřívací metoda funguje dokonale, bohužel jen na určitých místech těla. Ovšem když se celá procedura zopakuje, podruhé nejlépe na jednoduchém laně, je tepelný komfort zaručen na zbytek dne. 

 

Po splnění našich horolezeckých povinností hasíme oheň a vyrážíme zpět směr Luka nad Jihlavou. Cesta probíhá, až na pár bezvýznamných pádů na ledě důmyslně ukrytém pod vrstvou čerstvého sněhu, bez problémů. V Lukách se stáváme svědky první předzvěsti totálního úpadku naší současné civilizace. Mnozí z nás již ve svém životě viděli ledacos – koně zvracet, hada močit, letadlo couvat, žábu pěstí do skály bušit, ale úplně prázdnou hospodu Dolnička na náměstí, to jsme viděli opravdu poprvé. Naštěstí nás bylo dostatečné množství, abychom ji obstojně zaplnili a alespoň jsme měli dostatek klidu na zhodnocení úspěšného dne. Všechno jednou končí, a tak postupně vlakem, či vozem odjíždíme do svých domovů.

 

Pokud se toho dožijeme a varianta covidu, pro niž nebude již ani místo v řecké abecedě nám to dovolí, jistě se příští rok na stejném místě sejdeme zas. Koneckonců v sobě tou dobou budeme mít šestnáctou, poslední a definitivně účinnou, dávku očkovací vakcíny!

 

Carlos