Poslední slanění aneb filozofické pojednání o rituálním významu spálených hýždí.
Lidé na celém světě mají své rituály. Obvykle slouží k tomu, aby si zajistili přízeň a náklonnost svých božstev. Horolezci samozřejmě nemohou být výjimkou, proto každoročně provádějí zdánlivě pošetilou činnost, zvanou Poslední slanění. Horolezec, který se jej neúčastní, není horolezec, ale nezodpovědný hazardér se životem. Paní Štěstěna sice občas sedne na kdekoho, ale proč zbytečně riskovat – kdo by chtěl, aby mu v nadcházející sezóně při lezení o hlavu bubnovaly spršky uvolněných kamenů, místo tutových madel nacházel zateklé boule, klíčové stupy se mu pod nohou v kritické chvíli odlamovaly, pečlivě založené friendy aby při prvním náznaku odsednutí vylétávaly ze spár jako čertík z krabičky a podobně, není-liž pravda?
A přesně proto vznikla instituce posledního slanění, kdy vyrážíme na skály, aniž bychom se těšili, že si do deníčku zapíšeme další zdolané cesty vysoké obtížnosti. Správné poslední slanění, jak jej provozujeme, by mělo obsahovat všechny aspekty, se kterými se setkáváme při lezení. Na začátku musí být trocha stresu (příliš dlouhá fronta u jízdenek na vlak, který už netrpělivě čeká na perónu), dále máme projev obětavosti, kdy je nutno blokovat dveře vagónu vlastním tělem před zuřícím průvodčím, zatímco se poslední člen výpravy ještě snaží z ospalé paní v pokladně vymámit svou jízdenku. Následuje střet několika rozdílných kultur v přeplněném vlaku (taková Kančendženga leží v Indii a tam se může podobná zkušenost hodit), nástup pod stěnu simuluje několikakilometrový pěší přesun vedoucí přes území nevyzpytatelných domorodců (vesnice Předboř s pověstným balkónem na budově zdejšího kulturního centra), rozbouřené horské bystřiny, zastoupené legendárními třemi brody v jejichž rozbouřených vlnách již bojoval o život nejeden člen našeho oddílu, náročný terén letos opět zastupovalo množství bahna, přestože všichni tuzemští meteorologové přísahali na svůj celoroční plat, že budeme zasypáni nezvyklým množstvím sněhu. Pod skalou samotnou přichází čas pro lekci survivalu tedy obstarání dříví na otop a jeho rozdělání pomocí křesadla Opékáme špekáčky vlastnoručně nalovené ať už v domácích udírnách, renomovaných řeznictvích nebo ve vietnamské večerce kousek od nádraží. Jenom někteří z nás čelí podezření, že jim jejich špekáček přivezl kurýr z Dáme jídlo i s opékačkou, jejíž technologická vyspělost nápadně připomíná světelné meče rytířů řádu Jedi.
Nastává čas pro samotné vyvrcholení v podobě slanění samotného. Zde je prostor pro důvěru v terén, tedy poslední zbývající strom, za který se ještě lze uvázat, stejně tak v materiál (obě použitá lana byla vyrobena ve dvacátém století). Když stojíte na hraně převisu a doufáte, že způsob, jakým máte lano okolo těla omotáno, vymyslel skutečně sám pan Dülfer a nejedná se o momentální výplod vaší kreativity (což se občas stává), nutně se musí dostavit i nezbytné koření každého správného lezeckého výkonu tedy pocit strachu. Bolest, která je nezbytnou součástí tohoto pokrokového způsobu sjíždění skalních útvarů je už jenom pověstnou třešničkou na dortu. Natolik lahodnou, že mnozí neodolají a slaní si to ještě jednou. Jako varování před zdánlivě snadnými řešeními, jako třeba nechat se při potížích ve stěně zachránit vrtulníkem (znám lidi kteří to dělají tak často, že pilota zdraví familiárně slovy „Servus Jürgen“) může sloužit zřícení dokumentačního dronu, jež přes veškerá bezpečnostní opatření skončil v houštinách pod skalou – naštěstí byl nalezen.
Každý lezecký výkon končí až v základním táboře, takže je nutno absolvovat ještě zpáteční cestu, jejíž záludnost již dříve popsaným terénem je pověstná a v minulých reportech detailně zdokumentována. Po jejím zdárném zdolání následuje už jenom důsledné dodržení pitného režimu které vyvrcholilo opravdu mohutně v novém prostředí restaurace Kolnička. Pak už jen odjezd domů s dobrým pocitem, že jsme se s uplynulou sezónou důstojně rozloučili a pro zdar té příští jsme udělali maximum.
Hore zdar
Carlos
