Poslední slanění. Sousloví, které je pro většinovou populaci srozumitelné asi jako filozofická debata vedená mezi pastevcem sobů a saippuakivikauppiasem (obchodník s louhem) v nářečí, používaném severovýchodně od Rovaniemi, je pro horolezce ústředím bodem končícího roku. Vánoční trhy, adventní věnce, Mikuláš s čertem, koledy linoucí se z reproduktorů v supermarketech (dobře, já vím, ty hrají už od října), nejtradičnější tsechische lahůdka (trdelník 🤣), svařák, punč etc…, to jsou běžné atributy předvánočního času, ale nad tím vším se tyčí Poslední slanění.
Když se nad tím zamyslím, ono to vlastně není nic světaborného, nejsou při něm zdolány žádné vrcholy, prostoupeny odvážné linie, souboj s gravitací sice probíhá, ale v opačném směru, než obvykle. Průběh posledního slanění v našem podání, jak jej provozujeme už řadu let, se dá krátce shrnout takto: Vlak- chůze- voda- chůze- voda- chůze- voda- chůze- oheň- buřty- Dülfer- chůze- voda- chůze- voda- chůze- voda- chůze- hospoda- chůze- vlak. Moc atraktivně to nezní, pojďme to raději trochu rozebrat.
Letošní počasí nám bylo velmi nakloněno, místo obvyklého bláta nebo méně obvyklého holomrazu nám nabídlo něco zcela neobvyklého, tedy poctivou sněhovou nadílku. Cesta díky tomu probíhala radostněji než jindy, ono blátem se taky koulovat dá, ale pak jsou zbytečné problémy při vstupu do veřejných dopravních a občerstvovacích prostředků. Teplota okolo nuly měla kladný vliv i na množství vody v brodech, které tak nebylo zbytečně málo. Cestou tam jsme všechny tři brody překonali poměrně konzervativně, pouze dostatečná vrstva sněhu umožnila použití zlepšováku ve formě přehazování menších dětí na protější břeh. Většinu z nich se podařilo najít na stejném místě, kam se do sněhu zapíchla.
Na místě samotného aktu slanění bylo nejprve nutno rozdělat oheň a na něm si opéct všechno, co bylo k dispozici, na čerstvém vzduchu člověku totiž náramně vytráví. Na to měly nepochybně blahodárný vliv i aperitivy nejrůznějších barev, konzistencí a účinků, které bylo nutno ochutnat.
Slanění jako takové proběhlo hladce, vydržel vázací strom i obě lana, která byla mokrá a postarala se tím o přirozené chlazení. Tření bylo natolik velké, že při slaňování v sedáku by bylo nutné strkat lano do kyblíku. Kam si strkat lano při Dülferově sedu mě ovšem při nejlepší vůli nenapadá.
Cesta zpět byla o poznání veselejší (viz kapitola Aperitivy), takže se stalo to, co se stát muselo. Pár chytrých hlav se dalo dohromady a usneslo se že oprášíme legendami opředený způsob překonávání potoka, tedy skok o tyči. Po dávných neblahých zkušenostech s nedostatečnou pevností skákací tyče bylo vybráno břevno, o jehož pevnosti nemohlo být pochyb, což se bohužel poněkud projevilo na hmotnosti. S uzvednutím by měl problémy patrně i Armand Duplantis. Nicméně správný horolezec, stejně jako veterinář, je silný jako býk,a nejméně dvakrát tak chytrý, takže jsme si i s nepatrně vyšší hmotností náčiní dokázali poradit. Výsledky přesvědčivě prokázaly, že tento dynamický a flexibilní způsob překonávání vodních toků má daleko větší perspektivu, než jakési neohrabané přelézání po kládách a improvizovaných můstcích. Ostatně, laskavý čtenář si to může hravě ověřit shlédnutím přiloženého videa.
Po cestě plné vodních a sněhových radovánek nás již čekala Luka nad Jihlavou a stůl ve vyhřáté hospodě. U lahodných nápojů a pokrmů proběhlo krátké, asi tříhodinové zhodnocení celé akce a návrat vlakem, zpestřený již pouze několika osobními souboji s tlačítkovým ovládáním toalety, což se kupodivu obešlo bez sebemenšího mravnostního deliktu. Nepatrné množství xenofobních spolucestujících, kterým nedělal dobře pohled do větrem ošlehaných tváří drsných horalů, dostalo velkorysou šanci odebrat se do jiných částí soupravy.
Hore zdar, Carlos
Poslední slanění 2023 – článek, video, fotky!!