30.4 – 3.5 banda nadšených lezců vyrazila na písek. Na Prachovských věžích jsme vymetali kdejakou pavučinu, pak utíkali před deštěm. Prošli omoklou Hrubici a nadšeně spřádali plány na příští lezecký výlet. Nakonec si odírali bříška prstů na Pantheonu, odkud nás vypláchla průtrž mračen k domovům.
Jirka Z., Dušan, Radka, Verča, Tomík, Pavel K., Jirka V., Pepa, Simča a 2x dorost.
Předpověď na prvomájový prodloužený víkend nevypadá zrovna pískovcově. Ještě ve středu večer před odjezdem přemýšlíme, jestli nám stojí za to pracně ulovenou páteční dovolenou trávit zachumlaní v bundách schovaní před deštěm, když nad nádhernými, leč mokrými, liniemi prachovských věží výstražně bliká „zákaz lezení“. Stojí! Vyjde to. Jedeme. Čtyři dny ve skalách si nenecháme zkazit zimou a deštěm.
Ve středu za tmy se všichni sejdeme v Řáholci a hned sypeme z rukávu plány jeden za druhým: „Do Prdele nejdu, jsem rád, že jsem to odpytlil, … a co Elegantní nebo Čihuláky? … vytáhneš Čtyřkruhovou?, …“ a seznam cest se prodlužuje s každým půllitrem piva či kofoly. Po půlnoci rozbijeme ležení na parkovišti. Každý už zde má svůj důlek a kdo je tu poprvé, vyvrtí si. Tři auta a motorka nám vytváří malé soukromí.
V noci ani nekáplo, za rozbřesku posnídáme a než stihne dorazit místní personál, mizíme do skal. Tmavé mračno se prohání po obloze sem a tam, ale dokud neprší, lezeme. Richelieu, Čtyřkruhová, Čertovka, Šlikovka, Bezejmenná, Kočka, … Kap, kap, … ze spár a kapes nás vyhání přeháňka. Sedíme pod Čapkou, uvažujeme o stánku Radovánku. Zajdeme na jedno, pak uvidíme. Přeháňka zesílila v mírný déšť a pohled k západu zlepšení neslibuje. Zabalíme cajk a scházíme k restauraci. Dušan, Jirka a Tomík se ještě zastaví pod suchým převisem. My ostatní se už vidíme nad horkým vývarem. Jen co dosedneme s tácy plnými dobrot u stolu, spustí se slejvák, který nám do večera nedovolí vyvětrat oba konce lana a proplachuje nás celou noc.
V pátek se na Prachově neleze. Jedeme na Hrubici. Většina z nás tam ještě nebyla. Pepa drží místopisnou přednášku. Procházíme mezi věžemi a vyhlížíme svoje linie na Blatník, Anebo, Maják, Kapelníka, … Je tu krásně. Slunce hřeje a vysouší poctivě každý kout, každou spárku. Ať to vydrží! Odpoledne přejíždíme na Malou skálu, kde je lezení povoleno i za deště, a slézáme pár jednodušších cest (což v parametrech Pantheonu znamená obtížnosti 7 a výše) a po pár hodinách jsme opět hnáni deštěm pod střechu. Silný déšť se mění v neustávající průtrž mračen. Tentokrát to znamená odjezd domů.
Prvomájové zájezdy na Prachov jsou už tradicí. Jezdíme sem už přes jedenáct let. Díky klukům jako Jirka Z., Dušan, Tomík, či Pepa, kteří jsou ochotní vytáhnout cestu i pro nováčky a poradit jim s úskalími pískovcového lezení, si pak mnozí prohlížíme poprvé prachovské věže z vrchu, opatrně otevíráme vrcholovou knížku, čteme jména a vzkazy lezců před námi a roztřesenou rukou napíšeme i svoje jméno. A třeba příště, třeba už na podzim, budeme listovat toutéž knížkou a usmívat se nad vzpomínkou, jak jsme tenkrát bojovali a co si všechno odřeli. A třeba přijde další poprvé – poprvé na prvním konci, první spára, první pád do vlastního jištění. Tisíc plus jedno poprvé na Prachůvce.