Touha opět vyrazit lézt do Tater byla velká. Někteří rejpalové po zjištění, kam se má jet, pouze odvětí: „Jsem zvědav, kde nakonec skončíte“. Jako kdybychom tam někdy nedojeli :-).
Oddílovka už nějakou dobu v této lokalitě nebyla, tak stačilo vybrat chatu a nějaké lezení u ní.
Většina z účastněných ještě nebyla ubytována na Skalnatá chata – Vysoké Tatry (skalnatachata.sk) v centru skalnaté doliny. Je to skromnější chata, pouze dva pokoje (4 a 8), s WC, sprchou, elektrikou, WIFI a 5 minut od lanovky. No prostě skromnější chata…
Pokud vybíráte termín třičtvrtě roku dopředu, může být počasí jakékoliv, a to tentokrát potrápilo i nás.
Předpověď byla jasná, celou dobu jsme měli mít déšť a déšť. Hory jsou hory a bůhví, jak opravdu bude. Něco vyfouká, něco se někde zadrhne a něco ani nepřijde. Žádné změny destinace se nekonají a opravdu nabereme kurz směr Tatry. Ať zas neslyším, jak jsme jeli místo Tater do Paklenice, Ospu nebo Höllentalu.
Rozděleni do dvou aut jsme dorazili na parkoviště pod lanovku v Tatranské Lomnici. Jedno auto přímo z Třebíče a druhé přes několik lezeckých zastávek (Beckov, skalka u Trenčína).
Celkový počet osmi účastníků pasuje přesně do izby Horal: Venca N., Franta V., Jirka Z., Jirka S., Martin L., Jirka M., Honza Š., a moje maličkost.
Lezecké plány mají všechny dvojky podobné, dva lezecké dny, ideálně dva vrcholy. Dle vlastního výběru cestu na Lomnický štít a cestu na Kežmarský štít. V této dolině jsme již zanechali stopy i v minulosti, někdo v hokejce na Lomničáku, jiný v plotnách na Kežmarák. To je minulost, a co přinese letošek, to zjistíme.
1.DEN
Brzy ráno (pátá ranní) stoupáme pěšky do Lomnického sedla. A sakra, nějak jsem zapomněl, jak to všechno bolí. Nástupy jsou únavné, dlouhé a většinou furt do kopce.
Že já zase neudělal žádnou přípravu! Tedy kromě toho, že opět vážím víc než minule, aby mě nějaký orel skalní neodnesl do svého hnízda.
Super, už jsme skoro v sedle. Začíná svítat a vše je nádherně ohnivé. Je dobře, že jsme si vybrali dnešní den, kdy hlásí lepší počasí, než zítra. Máme s Marvem vybranou cestu Puškáš (V) v západní stěně Lomnického štítu, je to sice pod jeho schopnosti, ale snad se mnou moc nudit nebude. Počasí v sedle přestalo být tak pohodové jako níže. Fouká ledový větřík. No co, nasadíme kapuce a bude líp. Po chvilkovém hledání sestupu Gipsyho feratou do Téryho kuloáru už fouká dost mrazivě a řetězy Márva a Honzu bez rukavic docela studí. Při nastoupání pod nástup jsme se trochu rozehřáli a jdeme do cesty. Los vyhrává Marv. Ten má ale štěstí! V prvním štandu nevěřícně koukáme, že začíná sněžit a mrholí. Prostě super, že dneska je ten lepší den!
Jsem na řadě, nastupuji druhou délku. Dvojka Honza a Jirka vyráží do první délky.
Ne, fakt to nemá cenu! Sněží, fučí, jsme promrzlí. Na druhém štandu se rozhodujeme, že sestoupíme. Lezení není těžký, klíčové místo má teprve přijít, ale všechno je mokré, něco klouže, prsty křehnou, prostě na nic.
Po slanění zpět na nástup pronesu další ze svých mouder:
„Nemá cenu jít zpět přes řetězy, půjdeme dolů Téryho kuloárem do Malé studené doliny přes
Zamkovského chatu a magistrálou zpět na tu naši. Lepší, rychlejší a bezpečnější cesta, času máme dost.“ Sám jsem si na to skočil.
Realita byla krapet jiná. Jak už to bývá. Říct to teď někdo jiný, pošlu ho míst, kde nesvítí slunce. Byla to typická zkratka, o co to bylo delší, tak pohodový sestup to fakt nebyl. Omlouvám se všem zúčastněným, ostatním doporučuji případný návrat přes řetězy.
Po příchodu na chatu nejde neodpočívat, avšak čtveřice, která byla rozvážnější a odcházela z chaty později, je plná sil. Došli jenom k sestupovým řetězům, a když viděli tu sibérii, chvíli vyčkali a vrátili se zpět na chatu. Věděli, že nám to chvíli potrvá, tak obhlédli dolinu a našli boulderové kameny na podvečerní lezeckou akcičku. Děkujeme, že jste počkali i na nás, ale únava byla velká.
Z naší čtyřky byl použitelný pouze Márv, a ten jako správný mladý dravý lezec neskončil v
boulderovém klání vůbec zle (společně s Václavem na krásném druhém místě). Kluci jistě do toho dali všechno, dokonce i na krev došlo.
Po přesunu zpět na chatu začala houstnout atmosféra. Václav soustředěně počítal body a sestavoval pořadí. Nejlepší však může být jen jeden a vítězem byl vyhlášen Jirka S.
Večerem se nesly plány na zítřek, neb jak jsem již uvedl, dneska byl ten lepší den.
Předpověď je zase fakt na nic, kluci začínají promýšlet možnosti, ale rozhodne to ráno…
Venku tma jak v pytli, přichází obsluha, jestli by nevadilo, kdyby u nás na podlaze ubytovala
2 lezce. Sestoupili z Lomničáku a dolů už to nedají. Po drobných změnách se stěhují do jídelny a jsou moc rádi. Venku to na babí léto opravdu nevypadá a proti studenému bivaku, je dřevěná lavice s matrací skutečný GRAND HOTEL.
2.DEN
Ráno je tady. Při pohledu na Jirku, Jirku a Frantu je jasné, že jsou rozhodnuti pro změnu lokálu… Jedou jinam. Václav se ještě pokusí protestovat, ale nemá moc šancí. My snídáme, nikam nepospícháme, kluci balí.
Víme, že dnes to na lezení moc nevypadá. Copak, copak, už mělo pršet! Kluci už jsou pryč a my stále lelkujeme a nahlas přemýšlíme, zda zkusit lezení nebo radši turistiku. No co, tak zmokneme, jdeme lézt, zkusíme Levé vhloubení od Puškáše (IV) po rampu. Třeba to stihneme, popř. jde tudy i slanit. To už máme vyzkoušeno, viď Honzo.
Nástup je rychlejší než včera, není to takový krpál a navíc se místy ukazuje sluníčko. Na původně zamyšlenou cestu Binkenmajer (IV) si netroufám, tak Marv zkouší ještě Jirku i Honzu.
Neuspěl. Jdeme tedy všichni na Puškáše. Místy mokrá, ale jinak typicky tatranská žula.
Počasí zatím drží, postupujeme vzhůru. V patách máme Honzu s Jirkou. Na rampě začíná krápat.
Vidím na Marvovi, že by rád nahoru. Není to žádný liják, zatím. Dáváme další délku a postupně krápat přestává. Dvojka v patách se rozhodla v lezení nepokračovat a slanila.
Jsme na konci rampy, hodiny přibývají a sil ubývá. Marv navrhuje lézt současně, protože následující délky mají být za II-III. Souhlasím. Urychlení je třeba, sestup nám taky zabere nějakou hodinu.
Zanedlouho nás Marv dotáhl na vrchol. Je to kámoš, občas zastaví, když vidí, že sotva popadám dech.
Jsme nahoře, tedy v půlce. Fotíme, svačina i trochu radost.
Moc toho kolem sebe nevidíme, většinou všude mléko. Není na co čekat, směle dolů.
Cestu dolů nám ukazují kamení mužíci, mlha zase ohleduplně zakrývá, jak to je ještě daleko.
Zase zdržuju, Marv by už byl kdoví kde, nečekat v rizikových úsecích na mně.
Trvalo to, ale jsme dole. Ještě neřízený seběh klečí k plesu a po pár minutách jsme zpět na chatě.
Teď už může propuknout radost v plné síle. Vylezeno, na chatě a v pořádku.
Kluci dorazili asi půl hodiny před námi a taky mají zážitky. No vlastně, možná hlavně proto jsme tady. Nejen lezení, ale i to dobrodružství kolem, jsou důvody, proč se vracíme do hor.
Opět se potvrdilo, že není třeba stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko.
Počasí v horách je jiné, všechny předpovědi, i ty nejlepší nebo nejhorší, nemusejí vyjít.
PS: Děkuji svému spolulezci Marvovi. Bylo to jako vždy super. Snažil jsem se s tebou držet krok,
ale nešlo to. Ještě nějaký den navíc, a buď bych si zlepšil fyzičku nebo bych někde zkapal 🙂
Tak za rok, snad se přidáte k nám do Tater i vy…
Pepa
