„Hurááá, jedeeem!“ zní každému z nás v uších už od samého rána. Poslední přesedání z auta do auta v Jindřichově a posádky tří aut jedou vstříc novým zážitkům a dobrodružstvím. Kdo jel tentokrát? První auto bylo ve složení: Simča a Pepa Bajgarovi, Tomáš Šoukal a Radka Svobodová. Druhé auto: Milan Dohnal, Naďa Randová, Jirka Zajac a Jirka Sedlák. Třetí auto: Vašek a Šárka Nohovi.
Konečně po mnoha a mnoha kilometrech vidíme mohutné skalní velikány v celé své kráse, slovo „Hokejka“ je skloňováno ve všech pádech. Cestou na Téryho chatu nás kromě všudypřítomných kamzíků doprovází mlha, mraky, sem tam dešťová kapka a teplota klesá s každým vystoupaným metrem. Ani předpověď na další den nevypadá příznivě. A vyplnila se. Středeční dopoledne jsme strávili na chatě hraním karet, nebo pexesa. Odpoledne se počasí umoudřilo, a tak jsme šli alespoň na menší túru na Zbojničku. Od čtvrtka už počasí lezení či túrám přeje. Po dvojicích či trojicích jsme se rozutekli po Malé studené dolině. V průběhu tří dnů byly zdolány: Cesta k Slnku, Zabudnutý kút na Maľý Ľadový štít, Traja kamaráti a Šádek na Baranie rohy či Korosadowicz a Čierna škára na Žltou stěnu nejblíže od chaty. Ne každému se povedlo lézt cestu tak, jak byla poctivě v předvečer lezení nastudována a nafocena do mobilu. Situace stylu: „Kudy to vzít? Zprava? Zleva?“ se řešila přímo ve stěně. Řešili to nejen spolulezci, ale i kamarádi na vysílačce. „Tak já to vezmu tudy, pozor padají kameny“ byly více než časté věty. Zima, vítr a mraky nás provázely po všechny dny. Samotné sestupy byly mnohdy krkolomnější než výstupy. Nakonec byly ale všechny cesty zdolány, nikomu se nic nestalo, a my všichni máme nové zážitky a krásné vzpomínky. Každý večer jsme si na chatě sdělovali, jaké místo bylo více než obtížné a co byl naopak „choďák“. Nesmím opomenout naše vysokohorské turisty Naďu s Milanem, kteří letos jako jediní zdolali Lomnický štít a bolely je kolena a prostě všechno stejně jako nás ostatní. Nedělní ráno jsme si sbalili svých „pět švestek“ a vydali se na cestu do Starého Smokovce. Z Téryho chaty jsme odcházeli s myšlenkou, že se na ni možná vrátíme, až si opraví záchody a nebudeme muset splachovat vodou z kbelíků a obsluha se naučí slušnějšímu chování.
Cestou domů neleníme a plánujeme další lezení, byť v okolí Třebíče nebo v Rakousku. Poslední ohlédnutí ke skalním útvarům se slovy: „ Tak Tatry, ahoj v zimě.“
PS: Dva z deseti horolezců nedoporučují pít vodu z plesa bez slivovice 🙂
autor: Radka Svobodová