Letos nám to jaro začalo nějak divně. Číňani sem poslali jakési svinstvo, kterým se pokusili nabourat veškeré naše tradiční hodnoty. Částečně se jim to také podařilo, protože například společné chození do hospody je jedna z věcí, které naši společnost přímo definují. Uzavření tělocvičen a s nimi i horolezecké stěny byla také pořádná rána pod pás, v našem případě tedy spíše pod sedák. Ovšem existují jisté hranice. Tradiční zahájení lezecké sezóny jsme sice v původní panice odsunuli až na červen, ale žádný virus se nejí tak horký, jak se upeče, takže nakonec mohla tato oblíbená akce proběhnout v původně v daném termínu.
Okolnosti nám opět byly příznivě nakloněny, takže po propršeném týdnu jsme se v sobotu 16. května pod Rozštípenou skálou sešli zaliti slunečními paprsky. Účast byla, jak je poslední dobou dobrým zvykem, velmi solidní a sportovní úroveň kupodivu rovněž. Hlavně zásluhou některých našich talentovanějších členů oddílu byly pokořeny všechny významné cesty v oblasti včetně těch nejtěžších (prostě Jirka už konečně vylezl Smutné vzpomínky). Ostatní se ovšem také nenechali nijak zahanbit, takže byly vylezeny i cesty, kterým se rozumní horolezci nenápadným obloukem raději vyhýbají. A když už došlo k pověšení nějakého toho pytle, vždycky se našel obětavý kolega, který zachránil čest oddílu a cestu hrdinně dolezl. Na této nebývale vysoké sportovní úrovni měl nepopiratelně podíl i lehký skluz v dodržování pitného režimu, zapříčiněný nezodpovědným dodavatelem občerstvení. Tento hochštapler dovezl sud piva s nesprávnou pípou. Následná logisticko- záchranná operace naštěstí dopadla dobře, ale správná pípa byla dovezena až ve chvíli, kdy většina lezců měla své jazyky přilepeny na svých lezeckých vestách. Po načerpání dostatečného množství vitamínu B konečně přestalo naše počínání připomínat vrcholový sport a více se přiblížilo uvolněné zábavě pravých žen a mužů.
Po vylezení všech myslitelných i nemyslitelných linií jsme se postupně začali přesouvat na tábořiště u mamuta. Se sportem ještě ovšem nebyl konec. Po snězení všech špekáčků ještě proběhl vyhrocený zápas v ultimate frisbee, což možná nebyl nejlepší nápad. Kombinace postavených stanů, blízké řeky a velkého psího (tedy doufejme, že psího) lejna uprostřed hrací plochy se ukázala jako nepříliš optimální, ovšem chybami se člověk učí.
Po prošlapání této slepé uličky jsme usedli k ohni a konečně začal kulturní program. Virtuózní hráčské výkony, dechberoucí sezpívané vícehlasy, prostě taková naše klasika. Došlo i na romantiku se zapálenými zapalovači a rozsvícenými mobilními telefony (díky, Honzo Nedvěde)!
Ale i sebelépe trénované hlasivky se jednou unaví a tak musel nastoupit další bod programu- chůze po žhavém uhlí. Pokud člověk není úplná bábovka, tato kratochvíle s ním samozřejmě vůbec nic neudělá, prostě takové menší zpestření večera.
Po tomto zlatém hřebu už většinu účastníků přemohla únava, takže došlo k postupnému vytrácení se do stanů, křoví, lesů, záhrabů, zemljanek a podobných úložišť. Závěrečnou závažnou filozofickou debatu absolvovali jenom ti nejotrlejší, kteří toho vesměs trpce litovali.
Ráno bylo jasné, ale poněkud chladné a tak většina účastníků opovrhla dalšími lezeckými výzvami a postupně jsme se rozjeli do svých domovů s pocitem dobře stráveného víkendu.
Tak za rok zase a hore zdar!
Carlos
Zobrazit příspěvek na Instagramu
